Piráti z Mosambiku

.................................................. subjektivní a nečesané  poznámky z "lodního deníku"..................................................

mj

Příští stanice Mosambik. Bylo tak kolem páté šesté ráno, kdy jsem ucítil, že tabulka skla, o kterou jsem měl opřený spánek, přestala rezonovat a v mé hlavě utichly detonace, které způsoboval terén vymlácené silnice. „Vystupte si,“ zaslechl jsem  rázné staccato a nad sebou spatříl  sklánět se urostlého vojáka. Ještě v otupělém polospánku jsem nakráčel na udusanou rezavou hlínu, protřel si oči a před sebou uviděl masu stromů  utopených jako zelené chaluhy v moři ranní mlhy. Tam, v dáli,  za  svažitými kopci, se jako moře převaluje  stále zelený Mosambik. „Je to v pořádku,“ odpálí  voják, když nalistuje a záhy zaklapne stránku s vízem z Berlína  a já si po dlouhé cestě protáhnu krční páteř. Pomalu projdu hranicí, jejíž přechod zdobí poutač : Mosambik -  ty nejlepší krevety na světě. Jsem na místě, je brzy ráno a já jsem z toho všeho tak trochu Bubba Gump.

Mi puto Maputo. Ano. Vím o tom, že kromě fotbalu byli Portugalci mistři světa ve stavění přístavních měst. Když mě však chapa vyplivne na chaotické a nepřehledné Avenidě Ho Chi Minh sousedící s Avenidou Lenin, přece jen lehce znejistím.  Můj první dojem je, že tomuhle  městu zbylo  (koloniálního) šarmu na rozdávání asi jako Miroslavu Grebeníčkovi po ránu. Všechno  chce  svůj čas - a tak i  mně nějakou dobu trvá, nežli se naladím na ten  správný rytmus přístavu rozechvěného temně jako membrána djembe. Sotva se tak stane,  Maputo  začne vydávat své poklady:  na nebezpečném úseku pláže Miramar  málem přijdu o všechny cennosti, jelikož zde operují místní šlachovití banditos. Stačí jedna pecka mezi baterky a bez dlouhých řečí si vezmou si vše, "co jim patří".  Na „bezpečném úseku“ pláže naopak  poctivě pracují zatraceně milé a komunikativní dívky, jejichž pracovní náplní  je - fazer amor - otrocky přeloženo - dělat lásku. Nemáte - li na to právě chuť, můžete si nedaleko odtud nakoupit za pár šupů čerstvé kraby, tygří krevety a langusty na proslavném rybím trhu. Přístav má slušný střed a svůj oprýskaný "Malecón" a nejkrásnější je večer, kdy  není téměř vidět a maputské krasavice tančí se smyslně  podsazenou pánví  v  barech tak temperamentně, že od nich odstřikují kapky aromatizovaného potu jako voda od kol trucku projíždějícího noční deštivou dálnicí.

Co trhnout na trhu. Řeka  Zambezi vypadá z paluby letadla jako žíla zkalená silnou dávkou brownu. Její spád  unáší říčnou fantazii hluboko proti  proudu, kam portugalští mořeplavci  podnikali své loupeživé výpady oslněné iluzí bohatství "zlatých dolů". Ale honem zpátky na zem: letadlo společnosti LAM se  klouzavým pohybem snáší k Nampule mezi obrovskými homolemi hor připomínající cukrové „Indiány“. Nemám příliš času, a tak rychle prohlédnu místní katedrálu a spěchám ke Casa Fabiao, abych odchytil „Tanzanianos“ -  minibusy směřující na Ostrov Mosambik. Kolem jejich štaflu probíhá čilá směna z ruky do ruky. Pozoruji, jak náročné to  je na pozornost a pohyb, pokud chce někdo něco "trhnout", vydobýt si výhodné místo či ochránit si své území. Přítomný čas zde skrývá netušenou dynamiku a napětí - stejně rychle, jako se zde obchoduje, se i přemýšlí  Vše je velmi náročné na pozornost a krátkodobá řešení: Mosambičané jsou  spíše "mentální sprinteři" - jejich pozornost a inteligence nejsou v tomto ohledu příliš určeny na "dlouhé tratě" běhu za horizont bezprostřední zkušenosti.

Ostrov včerejšího dne. Cesta k Ostrovu  se naopak vleče: nikdo nikam nechvátá a řidič po cestě zastavuje u prodavačů u cesty, kteří nabízejí k prodeji "galiňaš" (slepice) či "banánaš". Je to v podstatě jedna dlouhá Mc Drive: s tím rozdílem, že sortiment je jiný, nežli hamburgery a mléčné šejky. Jakmile však lodí s trojcípou plachtou dhau přejedu na ostrovní pevninu,  začnou mi velmi rychle docházet slova. Na barvy, vůně,  tvary, na drsnost i nádheru - jsou prostě krátká. Musel bych být Gauguin, abych dokázal zachytit všechny ty ženy, plody papayi a manga, palmy a syté západy slunce. Ostrov - tahle předsunutá portugalská základna strážící Mossuril Bay má strhující a nepopsatelné charisma, které poznali velcí mořeplavci jako Ibn Majid, Čeng - Che či Vasco da Gama. Když se unavený, ale  šťastný, dopotácím ke kostelu Sv. Antonína,  kleknu si pokorně do písku mezi palmy rozkymácené prudkým vichrem a je mi jasné, že jsem právě objevil své "místo na zemi". Svůj "Ostrov včerejšího dne" Umberta Eca.

Alfa, beta a Da Gama. Inhambane - tak  tahle bývalá Mekka  obchodu s otroky pouští svůj koloniální šarm z otěží brzy ráno či v podvečer, kdy se zalije zlatým teplým světlem dopadajícím jako zlatý prach na katedrálu Céu. Procházím bezcílně ulicemi a v jednom ze zapadlých dvorů máhodně objevuji odstavenou sochu Vasca da Gamy v sousedství rezavého veterána. Když si večer povídám na rozpálené přímořské promenádě s místní "rezidentní DJkou", dospíváme k názoru, že portugalský kolonialismus zde žije i "dlouho"  po válce a "dekolonizaci" - navíc s vydatnou pomocí ostatních zemí euroamerického bloku, která si z pozice vlastníků velkých firem a institucí  "nenápadně" vytváří z místních " domorodců" vyhladovělé "ekonomické otroky" a více než levnou pracovní sílu pro svůj profit.

Zavala, Ph.D. Na druhý den jsem vstal brzy ráno a  nasedl  do prvního chapa směrem  Zavala – Quissico. Za pár okamžiků jsem byl doslova zavalen  kbelíky, slepicemi a těly, které se do minibusu mermomocí chtěli vecpat. Sotva se mi podařilo dostat se v "Kisiku" ven,  ujal se mě ochotně policista a začal se úporně  dotazovat, co zde míním dělat: k focení prý totiž nutně potřebuji "povolení". Nadhodil jsem, že jsem dosud v Mosambiku neměl problémy, a pokud potřebuje potvrzení, že mám mezinárodní novinářský průkaz. Dozvěděl jsem se, že sice  možná platí v celém světě, ale v Mosambiku ne a byl jsem odveden na místní "radnici" (cestou jsem si všiml, že ve vesnici lze snad vyfotit jen nevzhledný kostel). Asi po půl hodině jsem byl předveden ke „ke komisi“ tvořenou dvěma zavalitými černochy, kteří si mě prohlíželi s arogantním přezíráním. Bylo mi hned jsné, že oba mají „titul“ Ph.D. (pull him down) z místní "kulturologie".  Další půlhodinu jsem totiž čekal na chodbě na verdikt, který mě nezklamal: povolení k fotografování čehokoliv ve vsi se zamítá a  "bledá tvář"  musí odjet s nepořízenou. O rozhodnutí s kombinací "národní hrdosti", byrokratické zvůle a  nelibosti vůči potenciálnímu úspěchu cizinců jsem si myslel své a podle toho se i zařídil. Mangrovy a palmové háje, táhnoucí se od vesnice  kilometry až  k estuáriu, byly dechberoucí ve své neutuchající paletě azuru a zeleně.

Jeho veličenstvo Candonga. Polední slunce v Inhassoru ze mne dělalo připálený popcorn a  vedro bylo takové, že  jsem až prskal. Prohlédl jsem si školu a sirotčinec a poté se rozhodl  osvěžit se ledový pivem. Nakráčel jsem  do prvního „báru“, který  připomínal nevkusnou kulisu z jihočeského westernového městečka. Nahnul jsem si rychle piva, opřel se o pult a krátce se ohlédl směrem do vsi. Domníval jsem se, že pouhý lok místního moku Manicy ve mně vyvolal "božské šílenství", manii. Dole na schodu totiž  seděl „trpaslík“ a ohryzával páteřní rybí kost. Probůh, dočista jsem se zbláznil, pomyslel jsem si, když jsem uviděl, že si to šine  ke mně. Došel až k barové židli a ze své výšky cca 1 metru na mě upřel svůj těžko popsatelný pohled.   Nevěděl jsem, jak se zachovat, a tak jsem mu koupil vodu (až mnohem později jsem zjistil, že jsem ho mohl urazit, neboť Candonga značně nasával). Sedával celý den  u baru či konzumu , jedl a pil, co mu kdo dal a taky svým komickým hlasem zaháněl děti, které se mu přes jeho vysoký věk (46) a nízkou postavu, vytrvale posmívaly. Candongovi zkrátka sudičky moc nepřály. Candonga – nomen omen – znamená v jazyku Xitsua „obchodník prodávající draze šunty“, což by ještě nebylo tak špatné, kdyby nebyl Candonga zároveň mikrocefal a mohl se vůbec nějak „živit“. Na tyto poměry však byl Candonga velikán - a dobrý společník, který si přes své handicapy osvojil roztomilé a mnohdy "sofistikované" techniky, jak dělat "opičku" a "věrného psa" zároveň a dosáhl  tak svého.

Piráti z Mosambiku. Turistická centra Tofo a Vianculos jsem zařadil na závěr  v rámci "prázdninového" dolce far niente: čumění z terasy na šplíchající či rozbouřený  oceán, potápění se mezi manty připomínající velkolepá retardovaná rogala a hlídání si přepálení  kůže namísto  přepálení fotografií. Ale také rozdávání propisek černouškám, žertování s domorodci a pití kvašené fialové šťávy z jambarao až do vyprsknutí smíchy. Idyla bezpečí a pohody: plážová samba v Mosambiku.  Spolu s tímto pocitem a dvěma kamarádkama jsem se předposlední den na africkém kontinetně nalodil na loďku vyplouvající směrem k ostrovu Magarruque. Výlet splnil očekávání a poskytl dětskou radost z plavby, stříkání vln, šnorchlování a opravdu kvalitních kýčovitých výhledů, které jakoby vypadly z křídového papíru exotických cestovních katalogů. Na cestě zpět však začala být posádka o mnoho důvěrnější: vedle legrácek s nájezdy ke skákajícím "dolfíňuš" začal "kapitán" nápadně karikovat až přehrávat hlas Jacka Sparrowa z Pirátů v Karibiku a šněrovat moře jako opilá krasobruslařka : "As meninas gostam Ilha de Magarrrrrrruque!!!," vykřikoval.  "As meninas gostam Illlha de Magarrrrruque!!!" (Slečinkám se  líbí Ostrov Magaruque). Když jsme posléze nabrali kurz směrem k Ostrovu Bazaruto a zpoza Magarruque vyjela jiná a větší loď směrem k nám, přestávala legrace. "Kam jedeš, povídám?" - otočím se na lodivoda.  "As meninas gostam Ilha de Magarrruque!" Lodě brzy  přirazily k sobě a ze situace se vyklubalo regulerní přepadení. "To si snad děláš prdel," povídám "kapitánovi", který se škodolibě křenil. Nastalo  dlouhé vyjednávání o cennosti a zejména o foťák s veškerou "prací" . "Nejsem turíšta, ale žornalíšta", nechcete si najít někoho jiného?," opakuji vytrvale, když zjistím, že to skutečně myslí vážně. Nakonec se náš "capitao" ukáže jako "ryzí karakter" a po delší konverzaci v jazyce "šitsua" piráti přeskočí na svou loď a zmizí v dáli. Když večer už s nadhledem  vše probíráme v baru, zjistím z hodnověrného zdroje, že tahle "hra" nebyla součástí úsměvné výletní dramaturgie, ale že na ostrově Bazaruto skutečně operují piráti, kteří si podle nálady občas přilepší na bohatých turistech "ze Západu", když je oberou o zlato, peníze a kamery.  Kořistnickou kulturu mají ostatně "v genech" po dobyvačných Portugalcích a "Piráti z Mosambiku" jsou jen jejím zatraceně živým revivalem.

MJ