Take offs and falls
Alfredo, a middle aged man dressed in a sweat-soaked white shirt he’d been wearing all day, might seem uninteresting at first sight, but he turned out to be a Renamo veteran. He undressed like a dragonfly nymph. And the flight over Sofala, the scene of his uneasy memories, couldn’t pass without emotion.
“It happened somewhere around here,” he said quietly after his eyes scanned masochistically over the meadows that rippled in the wind. “We had to land, although we sensed that hell was ready for us down there.” We were approaching the place where the helicopter was to descend into a “nest” padded with soft grass. Alfredo’s body reacted like a divining rod.
“I actually never really knew who we were fighting,” he couldn’t mask his sudden anxiety. “I remember that as soon as the crew took a look around, the blast of shooting resounded from the grass. Shell bursts, splinters hitting my shoulder. Then, the commander’s voice shouting at me: Run, run! But I didn’t know where to in that havoc of grass.”
I sighed and my eyes were gazing at the faded headrest in front of me. They say blue calms your nerves. Maybe. But at that moment I would have preferred to catapult myself somewhere far, to hide myself under the seat and at least plug my ears so that I didn’t have to hear the explosions of emotions. But I didn’t do that. I listened patiently, because I knew Alfredo couldn’t drown out the war in his heart.
He actually kept talking about that war all the way from Nampula. Bands of emotions burstand he broke free of them after many years: „When they kidnapped us from RENAMO, my brother and I were eight and eleven. From the beginning they wanted to turn us into killers.Matsangas. “They punished anyone who showed any emotion or cared about others. Right next to our ears they were firing bursts from Kalashnikovs to make us used to it. They taught us how to kill. First cows and then...”
“You too?” I asked carefully. “You also killed people?”
“No,” was his brief answer, “I was something like a messenger, the commander’s dogsbody.” “But a few friends had to shoot a member of their own family so that they couldn’t return home. Renamo cut off their umbilical cord. They gave us soruma to smoke– weed mixed with gun powder to make us stupefied and stronger. The older ones got booze and women. And your first murder was celebrated like a rite of passage.”
Alfredo fell silent for a while and it was obvious he had to fight back tears:
-“I saw all of this with my own eyes. For years I wasn’t able to talk about it with anyone. I walked around like a body without soul. I brawled and drank. I had no money, no wife, no family. It haunted my days and turned my dreams into nightmares. I didn’t know how to get out of it (…)”
“Welcome…CCRRRrr... Welcome to Beira. Thank you for flying with L.A.M.,” we heard from the speakers as our plane touched the runway like an egg falling into a basket with cotton. I helped Alfredo stand up and we went out of the plane. It was calm outside. No shooting. For a long time we stared into that empty and quiet colonial wasteland, into which a man would like to fly, free as a bird unless he first flew into thousand pieces after stepping on an old land mine.
When it was time, we walked silently through the airport lounge. Alfredo went to a taxi where a woman was waiting for him. He kissed her and hugged her warmly with his right arm. “This is my wife, Quina, and this is my daughter Madunga,” she toddled forward from under her mother’s skirt, her father’s hand helping her forward.
I I said hello and shook Alfredo’s hand briefly. “Goodbye,” I took a few steps back. I didn’t want to disturb these moments of happiness with my presence. They got into the car. The car set slowly in motion. As I watched, I felt that Alfredo would prefer to wave away all he went through as a child soldier with his other hand. It wasn’t easy, as together with all his memories of war, he had to leave it here. In Beira.
-------
(Alfredo, who I met on board of LAM flight, wasn’t the only “afetado”. Colonial and civil war affected emotions (affects) of many people I met on my way. It wasn’t only first distrustin front of the “sighting device of the camera”, but also towards „a white stranger“. Their emotions – just like on the plane – became heavier and sank towards “the cradle and the grave” – or they soared somewhere towards ecstasy, their souls got wings and it made you want to fly).
pro UNICEF Mozambik /ilustrační foto/
Michal Josephy
Zpustlá zem
"To jedeš včas, puszta má ještě barvy! V červenci a srpnu je to pustá, vyprahlá zem," říká mi pan domácí, který pronajímá pokojík se šuplíkem a biblí
Michal Josephy
Azore, ke mně!
„Pojďte dál,“ pověsí se na těžké dřevěné dveře mladá a drobná senhora. „Jí si nevšímejte,“ mávne rukou nad dorážejícím štěnětem, které mi laškovně okusuje lýtka. „Je to ještě tele, dělá jak praštěná.“
Michal Josephy
Indiánský běh
Nikdy, ale opravdu nikdy jsem neviděl přehlídku tolika prapodivných běžeckých stylů jako na bombajské Marine Drive.
Michal Josephy
Vězněm kláštera
Uprostřed mrazivé zimní noci léta páně 1824 bylo Klášterní náměstí liduprázdnější než kdy jindy. V husté vánici se vytrácel zvon z nedalekého kostela Narození Panny Marie a drobná dívka, přecházející z domu do domu, se po pár
Michal Josephy
V oku ženy
Vysoko v horách, svažujících se do úrodných údolí etiopského Hararu, žije "kmen" Argobba, jehož ženy mají na poměry světlejší pleť, úzké, elegantní nosy, mandlovitě tvarované oči a jejich vyhlášená krása, které údajně podlehl i ně
Michal Josephy
Za moře temnoty
Pozdě v noci, kdy všechno kolem utichlo, vylezl na balkon, vzepřel se zápěstími o hrazení a zadíval se do dáli.
Michal Josephy
O Hararu a čarovné moci hyen
„Baby, Jalla, Koti!“ zavolá Abbas do tmy, která střeží hradby Hararu v sedmi posvátných kruzích a poté na čas zmlkne. „Počkej, už to bude,“ utrhnu zuby kus leukoplasti, kterou jsem si k objektivu přidělal malou ruční baterku.
Michal Josephy
Rozhodčím v bordelu
Stojím v područí stopatnáct stop vysokého Krista, rozmáchutého nad horizontem Ria jako majestátný albatros. Se shovívavým výrazem fotbalového sudího, který dává pozemskému zápasu volný průběh,
Michal Josephy
Létokruhy
Prach, který se po dlouhá léta kupí u hřbitovní zdi, v červenci vyschne a zalesknou se v něm kousky křemičité, slídové zbrusky.
Michal Josephy
Noční ptáci
„Má vůbec smysl jít spát?“ nadnesu pozdě v noci parťákovi, který se snaží zalézt do své žluté kapsule, aby si nechal zdát o tom, že se mu konečně podaří zprovoznit vestavěný TV – sat a porno s japonskými školačkami.
Michal Josephy
O nečitelnosti světa
„Akasaka, Nogizaka, očima přejíždím po zmenšeném plánku metra, přeskakuji z barvy na barvu a hledám slova, která mi znějí alespoň trochu povědomě, snad díky rytmu dětského rozpočítadla či spravedlivým Rozsudkům soudce Ooky.
Michal Josephy
Jsem nula
„Pojď za mnou,“mávne rukou dívka balancující na hraně vysokého obrubníku a jedním plavným pohybem najde ztracenou rovnováhu. Na chvíli zaváhám, protože si nejsem jistý, že jde o nejlepší možný způsob, jakým si můžu zvrtnout kotník
Michal Josephy
Má milka Tamilka
“DDANGG”, nakopl jsem plechovku, která vydala přesně takový zvuk, jaký může mít jen duté a nevyplněné nedělní odpoledne. Slunce si předvečerem hrálo na schovávanou a oceán se líně vyléval na negombskou pláž.
Michal Josephy
Zelený Buick Roadmaster
se vymotal ze sítě ulic starého města, protáhl se ucpaným Vedadem a zařadil se do rychlého pruhu na Avenidě de la Independencia. Zvuk, který jsem zachytil v kabině vozu, byl rozechvělý nárazy horkého vzduchu, prskal a chrčel jako
Michal Josephy
Selfie na háku
Centrum Malakky připomínalo pouť. Kolem náměstí projížděly alegorické rikši, které byly vytuněné tu do podoby Supermana, tu do Hello Kitty, a na celé kolo vyřvávaly globální popové odrhovačky z vestavěných reproduktorů...
Michal Josephy
O vlnách a vodních bohyních
Vlnění, pruhy modré a bílé. Nic víc, nic míň než opakující se záblesk tropické iluminace a vlnová délka světla v rozsahu 430 ~ 500 nm.
Michal Josephy
Světy mezi světy
„Život je dítě, které si hraje, hraje s kostkami (...)“* K tomuto zlomku, stejně jako k životním situacím, ve kterých bylo možné si hodit kostkou, jsem teprve musel dospět.
Michal Josephy
Na trhu lásky
Ve vietnamské obci Khâu Vai se pravidelně koná trh. Na tom by nebylo nic tak neobvyklého – pokud by se na něm nescházeli ex – partneři, nenabízely ženichům nevěsty a nesjednávala manželství. „Trh lásky“ však může nabývat nejrůznějších podob...
Michal Josephy
Armáda krásy (Rio de Janeiro)
Kristus pózující na hoře Corcovado fotografům je téměř nadpozemsky dokonalý. Tělo má jako z mramoru a vrásky mu nepřidělává ani to, že musí odolávat svodům spoře oděných žen a rozmáhajícímu se kultu těla.
Michal Josephy
Fanny
Jeden z hostů si z brady smetl kousky slaného koláče, druhý si z tváře odlepil letící ubrousek, a Bruno, majitel podniku, se tak trochu škodolibě zašklebil. Přístavem se prohnal prudký poryv mistralu, krátce zahvízdal v lešenových trubkách, a zase jimi proklouzl pryč.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 270
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3005x
www.josephy.cz
Seznam rubrik
Oblíbené články
- Nahý ostrov Gavdos-Lidé a Země č. 05/08
- Sloupek ve stylu "talking wise heads":
- Křehcí nadsamci. (Orientace LN)
- Duhové Kapverdy