„Znám bulvár Saint - Michel, tam jsem včera šel s Marie Claire,“ notuji si v duchu, když procházím pod mohutnými korunami stromů lemujícími opěvovaný pařížský boulevard. Slunce prosvicuje listy, které jsou čerstvě zelené, ale ve vzduchu je cítit, že podzim se pomalu blíží.
Neuběhne ani pět minut, když na cestě směrem k St. Germain narazím na kameloty, kteří rozdávají žurnál 20. Minutes. Jednomu z nich náhlý poryv větru vytrhne z pod ruky pár výtisků. Vznesou se do vzduchu a rozletí. V té chvíli se na okamžik přenesu do 30.let 19. století, kdy zde kolportéři prodávali dělníkům po cestě do práce první „bulvární noviny.“ Pokud by měli tu možnost nahlédnout do současnosti, asi by nevěřili, jak se jejich setba společensky uchytila. Bulváru se dnes obzvláště zelení, svými kořeny prorůstá do „seriózních médií“ a zažívá spíše celoroční jaro, nežli podzim života. Jako bohyně přírody Artemis tiskne národ na prsa a kojí jej sladkou minulostí, kterou přikrmuje hořkou budoucností. Vytváří tak novodobý mýtus, který poutá lid jednoduchým příběhem s převahou obrázků, celebrit s polobožskými vlastnostmi, emocemi a pudy. Vedle obvyklé společenské kritiky bulváru „shora“, se však stále častěji objevuje jeho obhajoba. Nejenže může být údajně morálně dobrý a inteligentní, ale také představuje „seriózní noviny“, v nichž se píší fakta. V této často vyhraněné diskuzi se však málokdo pozastaví nad tím, že se bulvarizuje sociální a veřejná komunikace jako taková.„Významná zeleň“ bulváru dnes nápadně přerůstá ulici a stává se ekologií naší duše více, nežli jsme si ochotni připustit.
sloupek pro Psychologii dnes 9/2012
