Jeden z hostů si z brady smetl kousky slaného koláče, druhý si z tváře odlepil letící ubrousek, a Bruno, majitel podniku, se tak trochu škodolibě zašklebil. Přístavem se prohnal prudký poryv mistralu, krátce zahvízdal v lešenových trubkách, a zase jimi proklouzl pryč.
Bruno byl jeden z těch, komu přibývající léta dodala onen zvláštní druh majestátnosti, kterou se vyznačují snad jen štěstěnou hýčkaní padouši. Stříbrný vítr ve vlasech, mohutná ramena a nízko položený hlas, od kterého byste ochotně přijali otcovskou radu, stejně jako rozhřešení. Ti, kteří patřili k jeho nejbližším, si mohli dovolit říkat mu krátce a úderně , „Bru“.
Vždycky jsem měl rád přístavy. Tu zvláštní naplaveninu nejrůznějších kultur, vůni rybiny i nejvybranějších parfémů, ale i sebranku nejrůznějších existencí, jejichž výkvět se spolu s prodlužujícími stíny slézal právě zde, u „medvěda“. Sedli si před bistro, klábosili o fotbale a nebo čuměli na houpající se stěžně lodí a zlatavá světla, která jako šupiny zářila na ztichlé noční hladině.
Pokud jste byli trpěliví a Bruno nechal déle otevřeno, dostalo se vám v ranních hodinách přídavku v podobě starých námořnických písní založených na opakování refrénu a tradici rondes du bord:
Hourra les filles a dix deniers!
A dix deniers les fines en sont
Tirons les garçons sur les avirons
Ti největší kabrňáci si za neslábnoucího potlesku hned z rána poručili Brunovu výbornou cibulačku a na tenhle nonstop rondel plynule navázali další rundou.
Brunovo bistro najdete ve „starém přístavu“ , který mi ze všeho nejvíce připomínal „středomořský bazének“ někdejší Oikumény. Je to svět v malém, ve kterém se určité děje opakují s pravidelností střídání noci a dne. Víte, že po deváté dorazí tlustej Paulie, zasalutuje směrem k „velkému medvědovi“ a přisedne ke stolu, kde už sedí Nico se svými kumpány.
Tenhle večer byl ale jiný. Vzadu „na baru“ jste si nemohli nevšimnout holky , která sem od pohledu nepatřila. Duchem nepřítomně se kolébala na židli, a pokud už se postavila, vypadala , že se právě nachází na rozvlněné palubě „Opilého korábu“, který spolu se svým kapitánem ztroskotal právě zde, v Marseille.
Přestože by mě nenapadlo ji oslovit, když jsem šel za Brunem objednat si něco k jídlu, vysypala na mě pár nesrozumitelných slabik a její rudě přetažené rty ztuhly v pohrdavé grimase.
„Prosím?“ zjišťuju obratem, co asi tak chce, ale obrátí tvář a zadívá se kamsi do prázdna. Snažím se ji nevnímat , dívat se skrze ni, ale moc mi to nejde. Vedle své výraznosti nebyla ošklivá – i když jí semtam padající rysy podepírala pouze silná vrstva make – upu. A i kdyby dočista mlčela, její křiklavé oblečení a la motorkářka z pouťového carrouselu bylo víc než výmluvné.
Snad jen oči – dvě z(a)kouřené skleněnky – narušovaly svou zvláštní naléhavostí outfit rozpité maškary. I když jsem neudělal nic, čím bych si mohl získat její důvěru, v průběhu dalších minut jsem pochopil, že zkrátka potřebuje někoho, aby se mohla vypovídat.
A tak jsem seděl a přikyvoval, občas se nervózně rozhlídnul po místnosti a pouštěl její řeči jedním uchem dovnitř, druhým ven. Ve světlých chvílích mi připomínala La Belle Fanny, hrdinku legendární marseilleské love story. Připadalo mi, že žije její současný příběh, ve kterém zřejmě od někoho dostala kopačky, takže se pořádně "zresetovala".
Když jsem však té potrhané síti vět zachytil slova jako „Maroko“, „bulvár Casanova“ či „přestřelka“, zpozorněl jsem. I když je mi známo, že láska může být jako „buchta pocukrovaná arsenikem“, tady končila legrace a nepřišlo mi to vůbec funny. Navíc se podle dalších, vynořujících se indicií zdálo, že tenhle „Funky příběh“ pocukroval poněkud jiný prášek.
Z vyprávění Fanny totiž vyplynulo, že její přítel měl - podobně jako Marius z Pagnolova příběhu - silnou touhu cestovat do exotických zemí. Na rozdíl od něj však neodešel na moře, ale odjel na jeden velký „trip“.
„ Tady to takhle chodí,“ chce mě po vyvedení z míry zřejmě uklidnit Fanny. „Ve čtrnáctce není žádná práce, takže jakmile kluci vypadnou ze školy, naskočí jako chouf…“ "Jako chouf?" , nerozumím už vůbec ničemu. Teprve po pár doplňujících otázkách je mi jasnější, že mluví o 14. městském obvodu a o „povolání sojky“, které spočívá ve včasném varování drogových dealerů v okamžiku, kdy do jejich rajónu vkročí policajti.
„No a pak to de rychle. Někteří z choufů naskočí jako "go fast" a vozí třeba trávu z Maroka a Španělska. No a ti nejlepší si udělaj kontakty a řídí to celé sami,“ popisuje Fanny bez pohnutí „obvyklou profesní dráhu“ severního okrsku a znovu se nadechuje.
V té chvíli získává její zprvu neznatelný pramen vyprávění na síle. Stává se z něj ponorná řeka i těkavý proud neonů a dálnic, na nichž se ozývá štěkot kalašnikovů a probleskují flashbacky lásky i násilí, při kterých se střídavě klepe, nebo je naopak chladná a zcela cynická. Ať již však říká cokoliv, nijak se neobhajuje. Zřejmě žije ve světě "mimo dobro a zlo," ve kterém platí odlišné morální zvyklosti - nebo ještě nedokázala odstoupit od toho, že ztratila „dobrého přítele“, kterého milovala.
„Ah Fanny de Recouvrance ! J'aimais tes yeux malins,“ jako by v přední místnosti zpívali Brunovi rozparádění kumpáni. Fanny sice přivírala oči nad činy svého blízkého, ale pokud neblouznila, tak přístav, ve kterém jsme seděli, byla jen úhledná romantická Marseille „pro turisty“, zatímco území směrem na sever obývali lvi.
„Dáš si ještě jedno?“ vrátí mě zpátky do reality Bruno, ale mně ještě před očima pulzuje to chaotické území vymknuté zcela mimo řád, po kterém „Fanny“ a její „Marius“ řítí své zběsilé jízdy, pokračující do chvíle, nežli...
Na šedivém pomezí čtvrti, kterou protíná bulvár Casanova, panuje kolem poledne čilý ruch. Lidé nakupují ve výprodejích, mámy kolem bytovek venčí kočárky, a ti šťastnější z nich lítaj z práce do práce. Na první pohled vás vůbec nic nezarazí, snad jen to, že v noci mohou být tato místa prázdná a bezútěšná jako betonová poušť. Není tu vůbec nic k vidění, kromě pár nudných parkovišť a jednoho oprýskaného sloupu, na kterém jsou přivázány květiny a jako bábrle poletující lístek , na němž je rtěnkou napsáno: Walide, nikdy tě nepřestaneme milovat.
