Na trhu lásky

Ve vietnamské obci Khâu Vai se pravidelně koná trh. Na tom by nebylo nic tak neobvyklého   –  pokud by se na něm  nescházeli  ex  –  partneři, nenabízely ženichům nevěsty a nesjednávala manželství. „Trh lásky“ však může nabývat nejrůznějších podob…

Na ten příběh jsem myslel už ve chvíli,  kdy jsem v Ha Giangu sednul na motorku.  Vypráví se, že odtud  pocházela dívka, která zahořela láskou k muži z jiné obce i  odlišného etnika. Pro mateřský kmen však byla natolik krásná, že mu ji odmítl vydat.  Bojové vášně, které díky tomu vzplanuly mezi oběma kmeny, uhasilo až odloučení zamilovaného  páru.  Platoničtí milenci se od té doby potajmu scházeli jednou za lunární rok,  27. den třetího měsíce  ve vísce Khâu Vai.  Tuto legendu dodnes oživuje a rituálně zpřítomňuje každoroční  „trh lásky“;  místo setkání  bývalých a nesezdaných partnerů. Ačkoliv jim láska  již dávno vychladla, scházejí se zde pro to, aby společně zavzpomínali na staré dobré časy. Na „sňatkové tržiště“ však  přicházejí i ti, kteří na svoji první lásku teprve čekají…

Co trhnout na trhu

Uuíííííííííííí. Basové brumendo motoru přehluší fistule kvičících  selat, která se utrhnou „ze řetězu“ a rozutečou po hlavní silnici vedoucí obcí Mèo Vạc.  Opatrně přibrzdím, překlopím motorku na stojan a rezavou brankou vstoupím na trh připomínající rozkvetlou louku.

Chvíli se pasu očima na různobarevných krojích, ale záhy mě ze  zálohy sejme útok na všechny smysly:  dusivý smrad spařovaných slepic a  odležené flákoty vystřídá lehká vůně ovoce,  srkání horké „polévky“ Phở Bo  ladně podbarví klapání starého šicího stroje.

Metr po metru se prodírám  mezi etniky a podpěrnými bambusovými tyčemi,  což představuje mnohem menší překážku, nežli  fakt, že neumím jazyk a žádný z místních dialektů. „Trangu!“  –   zvolám tudíž téměř  s nadšením  k  tváři muže, u jehož rodiny jsem ubytován v Dong Vanu   –   „Co ty tady?“ Dobrovolně se  přidávám k cestě  po nákupech, protože doufám, že díky anglicky mluvícímu Hmongovi  utržím cennější  znalosti o trhu.  „Poslouchej, znáš i trh lásky v nedalekém Khâu Vai?“ neotálím příliš dlouho.

„Znám,“  dosvědčuje Trang, „stejně jako všichni místní. Ta legenda má hlavně mezi Hmongy, kteří na podobné věci věří, velkou sílu." (Aha, takže něco jako mytologické rendez - vous , doplňuji si v duchu.)

 "Problém je v tom, že už je to dnes i festival  pro turisty.  Takže pokud se opravdu někdo chce potkat nebo seznámit, využívá spíše pravidelný víkendový trh, na který se také stahují nejrůznější horské kmeny. To funguje stále  –  i když už dneska občas mají mobily… Víš co, počkej, něco ti ukážu,“ vede mě Trang pod náhlým náporem myšlenky do sektoru trhu rozloženého pod švestkově modrými prověšenými plachtami.  Ty kryjí muže  sedící  kolem stolku na otočených kýblech či seslích,  kteří o něčem horlivě debatují a před sebou mají pálenku rozlitou v keramických kalíšcích.

„ Tak tady Mej Koob (jednatelé, poslové pozn. aut.) vyjednávají cenu za nevěstu a  také dary pro její rodiče. Ale předtím musí mít souhlas rodičů ženicha a jeho otec musí oslovit nevěstinu rodinu. Celé je to dost komplikované, a tak se každý úspěšný krok pořádně zapije,“ zaplétá se Trang do systému příbuzenstva. „ A jaké v tom má slovo nevěsta?“ nedá mi to.

„Nevěsta?  Ta se stará hlavně  o to, aby byl muž zaopatřený a dlouho živý a zdravý.  Odchází totiž za ním z rodného domu, stává se součástí mužova klanu a po jeho smrti nedědí majetek.  Proto se mezi  Hmongy říká, že se  vdova  upláče k smrti…“  

 „ Tak to není zrovna happy end,“ namítám,„ ale během života se o ni  stará, živí ji, ne?“ – „To ano,“ opáčí Trang, „ ale ona mu musí být dobrou ženou. To znamená vařit pro domácnost, krmit dobytek, pracovat na poli. Ale především rodit děti, nejlépe pak syny (…)“ vypočítává Trang až s účetnickou přesností seznam povinností a toho, co znamená být dobrou hmongskou ženou…

  Svatba s duchy

Svatební slavnost  na „Hedvábném ostrově “ působí jako pěst na oko. Křiklavé papouščí barvy přeřvávají prostou venkovskou zemitost, rodinné veselí nespoutaně poletuje kolem a čeří  barevnými perutěmi vzduch. „Nebojte se , pojďte dál,“ vyrozumím z gesta ženy,  kterým mě pozve blíže khmerské hostině. Přisedám na okraj dřevěné lavice a nechám si nandat trochu Amoku na banánovými listy vyložený talíř. 

S prvním soustem si dávám na čas; v rychlosti od ostatních odezírám, zda je potřeba si nejprve umýt ruce, počkat na proslov či ctít odlišný  jídelní pořádek. A ejhle, vyplácí se mi to, protože symbolická část jídla se nejdříve odloží na zdobený tác.  „To je pro duchy,“ přišeptne mi nenápadně Raksmei, řidič tuk  tuku , který mě ostrovem provází.  Podobně jako jednotlivá zrnka rýže se k sobě  snažím slepit bity informací a formuji  tak „tučnější sousta“. Doslova tak hltám vyprávění o tom, jak manželé prostřednictvím uzavření sňatku přibírají do širší rodiny i duchy předků a ochranné duchy země rodné hroudy: „Chceme, aby se měli dobře, protože potřebujeme na oplátku jejich přízeň,  abychom  byli všichni zdraví, šťastní, měli bohatou úrodu a dlouhý život,“ vysvětluje mi tyto „úplatky" in situ  Sita. „ Od  předků vím, že v době Kumpučie bylo nebezpečné se bez povolení i zamilovat. Rudí chtěli mít pod kontrolou jak manželství, tak  rození dětí,“ odkazuje mě na radikální sociální kontrolu Rudých Khmerů, kteří kromě genocidy páchali i „ritualicidu“ : „Pouto s rodinou a duchy předků bylo často to jediné, co člověku dávalo sílu žít. Proto se to Rudí snažili co nejvíce přerušit a manželství předem domlouvat. Když se k tomu dnes můžeme vrátit, tak si to pořádně užíváme,“ odpovídá již s úsměvem na tváři hostitelka a odnáší tác směrem k improvizovanému obětišti.

 Slavnost pokračuje dalšími chody v programu,  štěstí  rozdávané na podnose má neporušenou glazuru a vypadá jako z cukrkandlu. Nic z toho mi však nepatří, a tak se spolu s poděkováním za přijetí a společně strávený čas vydávám zpět na pevninu.

„Spíš než ženskou bych teď potřeboval ušetřit na novou motorku,“  utrousí od cesty řidič tricyklu a cosi zakleje. K jeho slovům se vracím při čekání na přívoz : „Tebe manželství a rodinka neláká?“ Raksmei se zamyslí a podrbe ve vlasech: „Stojí to spoustu peněz. A taky je s tím spousta starostí. Hlavně když si vezmeš Khmerku někde na vsi.“ – „Proč, prosím tě?  Všechno vypadalo v pohodě, idylicky.“ – „Taky jsi nic neviděl,“ odsekne s úsměškem Raksmei, „ není to jen tak.  Máš spoustu špatných věcí, které žena nemůže jíst, aby se jí něco nestalo a dítě bylo zdravé.  Ty dobré musíš kupovat. Něco také musíš zaplatit Kru Khmer (léčitelka, šamanka pozn.aut.) za bylinky,  rady a za to, že asistuje u ang pleung..." (Poporodní rituál, při kterém žena cca tři dny až lunární měsíc odpočívá na lůžku nad ohněm či žhavými uhlíky, regeneruje energii a získává „nové [omlazené] tělo“ pozn.aut.)

– „ To je zajímavé,“ odpovím s lehkým údivem, „ a co třeba těhotná žena nemůže konkrétně jíst nebo dělat?“ – „ Neměla by se třeba dívat na nehezké či postižené děti, aby to její bylo zdravé a hezké. Potom...ehm...no třeba se vyhýbá tomu, aby snědla přichycenou rýži,  protože ta by mohla kůži dítěte ztmavit. Naopak jí hodně sladké, kvůli energii. A hlavně kokos, protože se věří, že to dá kůži dítěte světlejší odstín. Což se tady cení,“ stojí si za svým Raksmei již na palubě přívozu mířícím hustým a zakaleným tokem Mekongu směrem k Phnompenhu.

Speed dating a teorie ceny

Noční sexbar v Sihanoukville pluje nad přístavem v mlze začouzených blikavek, odérem sladce kořeněných parfémů  a  chuchvalci diskotékové hudby.  Svolně vpluji dovnitř,  posadím se na bar a objednám si pivo.

„Máš se?“ ucítím dotek na rameni. Nežli stačím cokoliv  odpovědět, mám profesionální dámskou společnost , která podle všeho očekává, že budu družně konverzovat a platit drinky. Samozřejmě, co také jiného:  přece jí ale nebudu vysvětlovat, že jsem přišel pozorovat dění. Hranice mezi  antropologem , Peeping Tomem a   Nabokovovým Špehem je v tomto případě beztak nejasná : „ (…) A přesto jsem šťastný. Pochopil jsem, že jediným štěstím na tomto světě je sledovat, slídit, bedlivě zkoumat sebe i jiné, nebýt ničím než velkým, lehce sklovitým, poněkud krhavým, nemrkajícím okem. Přísahám, že je to štěstí,“  tvrdí slídil v novele Oko.

 Mé já se zprvu  rozhodne držet zpátky. Namísto uvolněného flirtování  volím „společenskou hru“ podle von Neumannových pravidel.  S chladným nezájmem přecházím  osvědčené trumfy profesionálky: odpovídám s prodlením, na půl úst a ve svých záměrech zůstávám nečitelný jako pokerový hráč.  Výsledkem této čáry přes rozpočet je, že ji to nutí více investovat. Věnuje mi celkově více času, vypráví o sobě a párkrát se odběhne upravit (dovolil jsem si totiž adekvátně neocenit a lichotkami nezahrnout její nespornou krásu). Nakonec ale přece jen podlehnu, odkryji karty, koupím jí oblíbený cukernatý drink s paraplíčkem a projevím zájem  –   především o životní a pracovní příběhy. 

Zaujme mě na nich  především to, jak při (sexuálním) výběru intuitivně  zohledňuje klasickou Triversovu „investiční teorii“ a zvažuje „podnikatelská rizika, náklady a užitek“: „ Když  se večer naplní bar hosty, tak se je nejdříve snažíme oťukat.  Maximálně pár minut, ne víc, to úplně stačí“, popisuje mi  své pojetí „speed datingu“ Nakry. „Potom je dobré na pár minut odejít. Jen tak. Flirtovat chvíli s někým jiným, všichni se pak budou víc snažit i platit. Pokud už máš ale vybráno a zaháčkováno, nesmíš se jinde zdržovat moc dlouho, protože jinak si všechno rozeberou kolegyně – kamarádky. To se však bavíme o běžném večeru, jedné noci,“  zvážní na chvíli  Nakry a protočí duhovky do míst, z nichž lze odečíst, že si něco barvitě představuje:

„ Může se ale stát, že některá z nás ucítí něco víc. Prostě přeskočí jiskra. Povídáš si a  víš, že by z toho mohlo být něco…mmm… prázdninový vztah, románek a nebo  dlouhodobý  zabezpečený vztah, po kterém stejně každá z nás touží,“ zasní se na okamžik. „To potom dáváš city,  snažíš se spíše poslouchat, mít pro muže pochopení, zkrátka aby si tě dokázal představit jako partnerku nebo manželku. Pár holkám už se to povedlo ,“ pokračuje příběhy o údajně šťastných seznámeních s francouzskými lékaři v letech.

Nejsem z kamene;  ta slova mě svým způsobem dojmou.  Zároveň však cítím, že se po pár "paraplíčkách"  dostávám tam, kde být nechci.  Na křehké území, půdu, již je nutno buďto opustit nebo na ní našlapovat setsakra opatrně.  Krátce se zhoupnu na barové židli a rozhlédnu po zaplněném baru.  V časové  bublině, kterou si kolem  sebe vytvořím, získám odstup a uvědomím si, že Nakry vlastně zdržuji od práce či naplnění životních šancí. „Nezlob se, už budu muset jít.  Ráno vstávám,  jdu fotit…Každopádně ti za všechno moc děkuju,  zaplatím…“

 –  „Počkej, můžu jet s tebou, jestli budeš chtít…,“  zaslechnu když o hranu baru zazvoní a do ticha odezní navrácené mince...