O nečitelnosti světa

„Akasaka, Nogizaka, očima přejíždím po zmenšeném plánku metra, přeskakuji z barvy na barvu a hledám slova, která mi znějí alespoň trochu povědomě, snad díky rytmu dětského rozpočítadla či spravedlivým Rozsudkům soudce Ooky.

Samotná jízda tokijským metrem mi však nedělá vážnější problém. Jsem obklopen komfortem anglofonní  navigace a obvykle se neztrácím v překladu, ale v nekomplikovaném prostoru a jednoduchých souvislostech.

I přesto se nakonec nevyhnu tomu, že mi České dráhy mozkové vypoví službu  a znenadání mě postaví do vlaku, který byl přeložen na postranní kolej (a nikoliv do angličtiny). Ocitnu se tak v nefalšovaném "Orient - Expressu", v němž se nedokážu orientovat.

Staniční hlášení prosviští zvukovodem, aniž bych zachytil fonémy, podle nichž bych  rozeznal názvy stanic a zjistil, kde vlastně jsem. Není důvod panikařit, nikam nespěchám, a tudíž se nechám pár kilometrů unést situací.Mezi všemi těmi nečitelnými znaky a  tvářemi začne mou otupělou pozornost přitahovat  panel, na němž běží vizuálně chytlavé reklamy.

Ze všeho nejvíce mě v nich zaujala atraktivní dívka, která jedla našedlé, studené a na první pohled nepříliš vábné nudle soba.

Abychom si rozuměli: nejednalo se o sekret z nosní dutiny polárního přežvýkavce, ale o pohankové „hranaté špagety“. I přesto mi  nějakou tu chvíli  trvalo, nežli jsem si na specifický způsob jejich srkavého pojídání zvykl ( vkus je původně  gustační povahy a já jsem  to zpočátku  nemohl esteticky   skousnout).

V odstupu času jsem se však nesčetněkrát přistihl při tom, že onu reklamu vyhledávám i  na ostatních kanálech tokijského metra.

Při jejím sledování jsem však nepociťoval  nechvalně proslulou "guilty pleasure". Sekvence pojídání nudlí patřila k tomu druhu cestovatelských zážitků, které zprvu  působí malicherně, banálně  a  bezvýznamně, ale zároveň mají povahu šifry, k níž je zapotřebí najít klíč (aby se pootevřely "dveře poznání" a byl umožněn hlubší vhled do té které cizokrajné kultury).

I "taková blbost" jako je "pojídání nudlí soba" v sobě skrývala základní a podstatné rysy japonské kultury a estetiky  (např. lásku k přírodě, jednoduchosti, střízlivosti a "prostotě", preference oddělenosti a drobnosti surovin a "čistý a distanční" způsob jejich "zobání" za pomoci "zobáku vyrobeného z hůlek").

A nejen to. 

Ono charakteristické vsrknutí kolem mne vždy vytvořilo silný podtlak, který pomyslně vtáhl poslední zbytky vody do výpusti a já se rázem ocitl "ve světě za zrcadlem" (resp. ve světě pod umyvadlem).

V tomto světě jsem se musel nejen jinak orientovat, ale také jej "číst" odlišnými způsoby, nežli těmi, na které jsem navyklý z tradice Písma. 

 Na oblíbenou otázku televizních analytiků: Jak čtete japonskou kulturu? bych si netroufl odpovědět. Bez znalosti jazyka, dlouhodobého pobytu a celkového "pojaponštění" jsem ani coby antropolog nemohl "číst cizí kulturu jako text přes rameno domorodce".  Musel jsem zkrátka opustit prostor dokonale čitelného a přehledného světa s jasným a srozumitelným návodem, a zabydlet se v nečitelnosti, která sice nepřináší "pěkné počtení", "nečte se sama", ale za to klade čtenáři překážky a rozechvívá jednoznačnost nabytého poznání.

V tomto ohledu jsem se například musel více zaměřit na detail a nahlížet i sociální dění tak, jako bych se díval na miniaturu.

Uvedený způsob "čtení nečitelného světa" by se snad dal připodobnit k haiku, jakési slovní bonsaji, prostě i rafinovaně ořezané, a přece nejednoznačné  informaci.  

Nečitelnost totiž nepředstavuje  jednoduše seřazenou  řadu  písmen (ať již čtených zleva doprava, odpředu či odzadu), ale  spíše labyrint. Podobá se  tím cizokrajnému městu, ke kterému nemáme průvodce, a tak se v něm  musíme  orientovat  nikoliv na základě nám známých znaků, ale  za pomoci náznaků, znamení či symbolů.

Tento evolučně nejstarší způsob "čtení příznaků" se však nerovná primitivismu. "Svět pod umyvadlem", který se nachází za jasnými a ohraničenými obrysy znaků, je vystaven na konvenčními způsoby myšlení neodhalitelných základech a je podřízen komplexní estetice i rafinovaným strukturám moci.

Nečitelnost je jako psycholog, který nám v rozhovoru  klade  znepokojující otázky, ale také nám tu a tam podstrčí  Rorschachův test.