Rozhodčím v bordelu

Stojím v područí stopatnáct stop vysokého Krista, rozmáchutého nad horizontem Ria jako majestátný albatros. Se shovívavým  výrazem fotbalového sudího, který dává pozemskému zápasu volný průběh,    

shlíží na bujné, náctileté křivky hor, které se vypínají nad městem a odvážně svažují se do klína krémově bílých pláží  Ipanema, Copacabana a Leblon. 

CHRISTOTEQUE

  "Země pravého kříže", jak Brazílii pojmenoval kapitán Pedro Álvares Cabral, se před portugalským loďstvem vynořila z  mlhavých a bouřných vln Atlantiku 23. dubna roku 1500. Od doby, kdy lodě objevitelů  zakotvily v  Porto Seguro (bezpečný přístav),  začal  dlouhý a svízelný proces, v němž na sebe pod evropskou patronací narážely, ale i vzájemně splývaly odlišné kultury, jazyky i rasy. Samostatnou kapitolou bylo převzetí  "pravého kříže" ve smyslu křesťanské věrouky... 

Kronika História do Brasil v tomto ohledu nezaznamenává právě velké úspěchy, ale spíše velká selhání, pochyby i dílčí neúspěchy,  které provázely  obracení domorodého obyvatelstva na nastavený kurz křesťanské víry:" Divoši ze Sergipe tvrdili,  že chtějí jít do Bahie a svěřit se do péče kněžím z Tovaryšstva Ježíšova,“ píše v Vicente ze Salvadoru.  K ním posléze dorazilo „10 bílých vojáků a mamelucos, aby je (ke kněžím) odvedlo, jednoho každého z nich zavraždili ve spánku nebo nepřipraveného včetně jezuitů mezi nimi“ . Vedle amorálnosti, zvířeckosti, nečitelnosti a zrádnosti - tedy vlastností obvykle připisovaným pohanům - připisuje Vicente indiánům to,  že  nedokáží vyslovit písmena „l“, „r“ a především „f“, tedy písmena pro Ley (zákon), Rey (král) a Fé (víra), a tudíž nejsou s to   podřídit se  žádnému právu ani zákonu a nemají žádného krále, který by jim mohl dát zákon, podle nějž by se měli řídit.

Víra však hory přenáší, a tak  většina Brazilců  našla svého krále v  Kristu, který stojí na hoře Corcovado a rozpíná své ochranné ruce nad Riem.  Nesnáze, které v průběhu staletí provázely přijetí křesťanské víry, jej zocelily, takže s ním a výrazem jeho kamenné tváře jen tak něco nepohne. - A to k němu denně vzhlíží tisíce spoře oděných dívek a žen...

dělají si s ním  selfíčka a mnohé oddané misionářky dokonce  imitují jeho ikonickou pózu...

Co naplat: "Mění se časy, touhy v nich se mění, mění se bytí, mění víra žhavá; celý svět jenom ze změn pozůstává, denně a stále jiný ve vzezření", píše ve svém stále  aktuálním sonetu Luis de Camoes. Není tak příliš k podivu, že se soudobá evangelizace podobá spíše nikdy nekončící Christoteque, kterou ostatně pár let zpátky s velkým úspěchem pořádala arcidiecéze Rio de Janeiro. 

ARMÁDA KRÁSY

Záliv Guanabara, který je dnes v médiích skloňován ve všech pádech, objevili Portugalci v lednu  roku 1502 a zaměnili jej s ústím "lednové řeky" (Rio de Janeiro). V pralesním podrostu, obrůstajícím rajsky průhlednou zátoku, spatřili bez obav z virů a nečistot pobíhat téměř nahé indiánky kmene Tupí. Toto území, které by dnešní objevitelé pravděpodobně nazvali "stoka Petrobras", v současnosti obývá městský kmen Cariocas.  Domorodí obyvatelé Ria de Janeira si, podobně jako brazilské indiánky, vystačí co do  oděvu  týče s málem.   Miniaturní bikiny typu „fio dental“ (zubní niť)  připomínají  tak trochu linii Tordesillaské smlouvy,  kterou byl v roce 1494 rozdělen svět na portugalskou a španělskou „polokouli“. Velký, zakulacený, ale pevně formovaný zadek je ostatně středem geocentrického vesmíru každé Brazilky.

Sláva povrchu! – chce se mi tudíž  zvolat nadšením, když křižuji pláž Leblonu. Čirý, nekomplikovaný hédonismus,  oslava těl, které se alespoň dočasně chtějí  přiblížit ikonické dokonalosti. Zpomalené kapky potu  odskakují od karamelových těl žen hrajících volejbaj či fute – voli. Svalové snopce vypracovaných muskulatur se napínají  v plážových posilovnách i klimatizovaných fitcentrech připomínajících prosklené kavárny či open – space kanceláře.

Namísto křesťanství a armády spásy vládne totiž Leblonu kult krásy. Nakažlivé evangelium se šíří napříč společenskými vrstvami a víra v božské, mladé a nesmrtelné tělo je stejně silná jako náboženství i liberální trh. V centru religia stojí tělo, které koncentruje fyzický kapitál a představuje neomezenou „fitness – permanentku“ do „lepší společnosti“.

Aparecer  – touha být vidět, vystoupit z davu, se však  netýká jen vstoupení do mediálního světla reflektorů. Jde o výtah z hluboké a rozrůstající se  propasti sociální exkluze. Přestože může oddaná posedlost krásou připomínat novodobé  otroctví,  každodenní praxe potvrzuje její emancipační potenciál a skutečnost, že dokáže překlenout jindy determinující kategorie „rasy“, třídy a genderu. Typicky brazilská fúze protikladů, žánrů a kdysi ostrých hranic stojí i za prudkým vzestupem a popularitou „transgenderových modelů“: „Jestli jsem na něco pyšná, tak je to zadek a macatá, ale vypracovaná stehna,“ říká mi cca 180 cm vysoká a atletická modelka Gabriela (25),  jejíž vysokou hladinu nitroděložního testosteronu prozrazuje snad jen robustněji tvarovaná spodní čelist a typicky mužský poměr 2D : 4D prstů.

Svou  nepřehlédnutelnou přítomností umocněnou ženskými oblými tvary působí Gabbi značně ambivalentně, protože přemýšlím o tom, jaké by to bylo rozdat si to s ní ve Vale tudo či brazilském Jiu – Jitsu. „Trh už je přesycený. Proto  je třeba vsadit na něco alespoň trochu zvláštního.  Brazilských blondýn  je  už zkrátka dost. Navíc my můžeme zaujmout jak ženy, tak gaye, takže v podstatě celý ten svět kolem módy,“ odpovídá mi na otázku, jak se prosadila v modelingu. Neodpustí si při tom narážku na ženy, které stále častěji opouští někdejší opěvovaný  typ senzuální, erotické a emočně intenzivní mulatky, která má úzký pas,  naducaný zadek, ale menší poprsí  a la herečka Sonia Braga.

"Proč je tak důležitý dobře vypadat?" oddechuje zhluboka  joggující Rui,   kterého zastavím  na plážové promenádě. "No, je to jednoduchý.  Většinu roku trávíš na pláži,“ dodá lakonicky. „Kromě toho je pláž i centrem společenskýho života, něco mezi obývákem a tanečním parketem… "

Leblon a ostatní plážové promenády jsou však "pouhou" scénou, na níž se zúročuje asketická práce v zákulisí. Tělo kmene Carioca musí podstoupit náročný transformační proces, který se stále častěji neobejde bez estetické chirurgie. Dalo by se říci, že se evangelium  Těla  řídí dvěma základními přikázáními: 1) Tvé tělo je odznakem (značí a zároveň oceňuje to, že jej dokážeš ovládnout a disciplinovat tak, aby bylo zdatné, krásné a ve formě). 2) Tvé tělo je módní značkou (je samo o sobě v módě, stále žádoucí a in, a zároveň představuje statusový symbol a příslušnost k „privilegované třídě“). 

Tělo, které není "ve formě" oproti tomu  představuje jistý společenský handicap a svého druhu i „nemoc“ (slovo sarado, které se se používá k popisu zdatnosti a formy, je zároveň opakem nemoci). Práce na těle je zkrátka „práce jako každá jiná“ – zvláště pokud se její výsledky dennodenně prezentují na scéně nasvícené poledním sluncem, bleskem fotoaparátů i „září reflektorů“.

DECH SVATÝ

Dech Ria, který jde každý den Kristovi pod nos, je zvláštní: mísí se v něm osvěžující vůně moře,  odér kvalitních značkových parfémů, ale i  vařené fazole s rýží,  silná třtinová kořalka, dezinfekce i frango  enchilada... 

Hráz moderní architektury, kterou tvoří kondominia po vzoru Miami Beach, sice  brání výhledu turistů  na nevzhlednou  periferii favel obrůstající úpatí hor, ale ani jim neunikne to, když se po dešti mezi elegantní kanceláře nasune bordel složený z  výkalů, hnijících rajčat, igeliťáků a kondomů. Tato pronikavá vůně zřejmě způsobuje i to, že JK nad favelami přivírá oči a klopí zrak. Za nimi se ostatně vypíná městská džungle, časoprostor se zcela odlišnými pravidly i biorytmem.

 Spojení nespojitelného  se však netýká jen  typické  vůně Ria, která  může být afrodiziakální i odpudivá zároveň. Rio de Janeiro je město, které dokáže na jednom místě a v jednom okamžiku vygenerovat zarážející množství na první pohled odlišných, nespojitých a protikladných realit. Tato  "konfúze protikladů" se nevyhýbá ani chudinským favelám,  které se na kopcích rozlézají již kousek za Leblonem, a žijí v nich lidé, kteří jsou většinovou společností přehlíženi jako „marginais“ - lidé žijící na okraji společnosti. I v jejich případě je však vhodné (tyto konfúze) rozlišovat:

Kupříkladu „ Santa Marta", kdysi zanedbaný slum dnes vypadá jako módně nastrojená figurína vystavená ve výkladní skříni favel, které se takzvaně podařilo pacifikovat.

Jinými slovy: dostat pod policejní kontrolu, vytlačit drogové kartely a revitalizovat. Pokud člověk nefotí místní proti jejich vůli, nenaváží se do místních baile-funkerů (trénovaných nejen v beat-boxu, ale i boxu), favelu si v klidu a sám projde, aniž by měl pocit, že je v lidské zoo.   

   S Rocinhou či Vidigalem je to horší. Santamarťané, „lidé kopců“, od její návštěvy bez rodilého průvodce zásadně odrazují: „Pořád se tam občas střílí!“ A podobně to vidí i oslovení „lidé asfaltu“, většinoví obyvatelé Ria.

Názory místních je dobré brát bezpochyby na zřetel, ale ne do písmene. Ukazuje se totiž, že jejich „obraz favely“ je mozaikou složenou z akčních klipů televizních zpráv, bulváru přetřásaného na ulici a taktéž i z „doslechů“, jejichž původ a věrohodnost nedokáží blíže posoudit. Většina lidí z pláží dokonce ve favele nikdy v životě nebyla, protože k tomu nevidí sebemenší důvod. Neznamená to však, že by se o tom každý měl jít přesvědčit sám a na vlastní oči. Zvlášť když není Carioca…

 NEŘÁDI NA OKRAJI

 „Můžu projít?“ ptám se skupinky tří mužů bohorovně opřených o stěny jednoho z těch barevných domů, které z dálky vypadají, že musí co chvíli spadnout. Pevně sevřený vnitroblok stírá rozdíl mezi veřejným a soukromým prostorem a úzké chodby ve mně vyvolávají jistý pocit tísně a úzkosti, který jsem musel poprvé zažít při průchodu porodními cestami. „Dík, jak je?“ snažím se s nimi navázat přátelský kontakt, aby mi hermeticky neodřízli cestu ven, kdykoliv se jim zamane. Zřejmě je překvapí a zároveň obměkčí portugalština, jelikož se dají do nezávazného hovoru. Vlastně se v té chvíli cítím v bezpečí, ukonejšený dávkou prolaktinu a občasnými výbuchy přátelského spontánního smíchu. Úsměv mi zmrzne na tváři teprve v okamžiku, kdy vytáhlý excentrik s afrem sáhne do kapsy a vytáhne bouchačku.

Tak se mi to alespoň v ten okamžik jeví a moje tělo reaguje odpovídajícími pocity. Ve skutečnosti je to ale virtuální realita, protože Kudrnáč mi místo pistole přiloží k hlavě mobil, na kterém pustí jakési video. Obraz po chvíli najede na detail, ve kterém rozeznám Kudrnáčovu tvář, jak se v těsné blízkosti přetahuje o maso se zuby cenícím psem. Nedá se říci, že by mě daný výjev uklidnil; získám však nějaký čas na analýzu toho, co mi tím vlastně chce říci. Můj dojem je, že se jedná o dramaticky umně vystavenou předehru toho, co bude následovat anebo o zastrašení. Na tomto základě mi vrozený manifest zavelí: „Bojuj, nebo uteč“.

Namísto zbrklé reakce si v naději, že získám alespoň nějaký klíč k situaci, prohlédnu video až do konce (ledový pot mezitím ztuhne a vytvoří na povrchu ledovou krustu). „To jsi dobrej,“ říkám Kudrnáčovi, „protože tohle je to nejnebezpečnější, co lze psovi udělat…“ Když si dnes z odstupu tuto situaci přehrávám, přemýšlím o tom, co by se stalo, kdybych se zachoval jinak. Možná mi nic nehrozilo a Kudrnáč mě chtěl jen pobavit. Proč ale zrovna tímto? Buď jak suď, chemie skupiny se od té chvíle promění a já se mohu dozvědět i něco bližšího o životě ve favele. „Takže říkáš, že pes tady není [kaú], ale [kašoku]? Ty krávo…“ 

Střelenej Kudrnáč byl v každém případě jedním z nejvýstřednějších typů, jaké jsem kdy potkal. Tváře měnil rychleji nežli hrdina tisíce tváří a já nevěděl, k jaké z nich právě mluvím. Dnes už mám ale jasno, musel to být sám Hermés! Těkavý a rtuťovitý messenger spojující oddělené světy, průvodce na cestách podsvětím (kam se všichni ti pacifikovaní živlové z kopců stáhli), ale i obchodníků a zlodějíčků král. „Vem´ mi jednooo,“ zahuláká na něj Tiago, aby mu Kudrnka donesl pivo, ačkoliv vzápětí kápne božskou, že „na něj zrovna nemá“. „Vezmi tu velkou petku, je to na mě,“ snažím se upevnit tmel skupiny, ale zároveň zmíním slovo „peníze“. Tiago s nelibostí svraští nos a zakroutí hlavou: „Tohle slovo tady neříkej,“ seznámí mě s jedním z pravidel favely. „Tady se říká třeba ‚dnes nemám‘, ok? Tak na zdraví, kámo…“ 

 ODPAD SPOLEČNOSTI

 Další rundu platí Bruno, třetí z party. V odpolední výhni pustí do šachty ledovou skleničku, říhne a ochotně mi vysvětlí, proč je slovo peníze tabu. Z jeho slov pochopím, že zatraceně vysoká nezaměstnanost zvyšuje citlivost na jakékoliv narážky na sociální status, tudíž se i o ní mluví opisem: „Zrovna teď nic nemám (práci – pozn. aut.), ale čekám, že se zase něco namane.“ Příležitost však nevytváří jen zloděje, dětské gangy, distribuci drog či přepadání gringos – jak praví tradovaný folklór. „Jeden čas jsem třeba opravoval lehátka a navážel je dolů na pláž a zpět,“ vzpomíná Bruno.

„Taky mě baví vrtat se v motorech, občas spravím nějakou tu motorku. Vím já… Musíš zkrátka hledat skuliny. Někdy to jde ale kurevsky ztuha. Tutam dojde i na železo, ale abych byl vyloženě catador, to tedy ne!“ Brunovo rozhodné popření vycházelo z toho, že catadores jsou lidé, kteří se živí tím, co již společnost nepotřebuje a vyhazuje to na konec, ale také někdy i nový začátek „spotřebního řetězce“. Způsob obživy této subkultury je i ve favele společensky stigmatizován a postrádá jakoukoliv sociální prestiž. A tak se někdy i kovaní catadores bojí ke své subsistenci přiznat (podobně jako mnozí obyvatelé favely k místu bydliště) a nemaskují to pouze tak, že se po návratu ze skládky převlečou za rohem do „hodobožového“, aby nesmrděli snadno rozpoznatelným a invazivním puchem. Kromě zbytků použitelného jídla a obnošených oděvů se na skládku chodí zejména pro materiál, který lze následně zpeněžit ve „sběrných surovinách“.

„Je to tak, uživit se je někdy hodně těžký,“ dosvědčuje Tiago, „ale pokud se ti daří, jsi svým pánem a můžeš trávit čas s kámošema nebo tím, co tě baví,“ spiklenecky se zakření na Kudrnáče. Jakýsi „neformální survivalismus“, který se ve favelách pěstuje, vyžaduje street smart, není rozhodně vždy ilegální, a přesto „neřádům“ poskytuje jistou nezávislost při tvarování života mimo obvyklý pracovní řád a disciplínu. „To svoje si ale musíš vybojovat,“ přihazuje Kudrnáč, který má ve favele otevřený malý řekněmebar a kámošům občas naleje na sekeru. „Je to jako ve psí smečce,“ inspiruje ho zřejmě pes, který se mu motá u nohou, „akorát tady to máš tuplovaný tím, že si jednak musíš získat respekt ve favele, ale i venku, ve většinový společnosti. Pokud tam chceš tedy uspět. Ale pro ně téměř neexistuješ, i kdybys uměl něco líp než oni, tak radši budou dělat, že tě nevidí. Jsi jinej, jsi z favely, proč by tě měli mezi sebe přijmout, zapojit?“ – „ Jasně. Jsi pro ně volnej jezdec, budou se smát, nebo se tě bát,“ snažím se pouze s pochopením nepřikyvovat hlavou.  

  „Cože?“ zarazí se Tiago, který už zřejmě dotankoval včerejší zbytkáč a začíná být trochu nevrlý a agresivní. „Něco jako sólista ve fotbale,“ snažím se najít případnější přirovnání, které není zrovna přesné, ale stačí mi na něj slovní zásoba. „No jasně, a tak to i bude. Pro společnost budeme dealeři, odpad – i když tu teď místo narcos vládnou chlupatí,“ odplivne si Tiago, „člověk aby se večer bál zakalit.“  Uvolněná atmosféra, která ve skupině dlouhou dobu převládala, uvolnila mezitím i průchod frustracím. Sahám k bulvárně osvědčenému odlehčení v podobě ženských a fotbalu, ale ani to se mi nepovede. „Nauu! O ženské se neříká, že je [goštóza]. Když se ti líbí, je hezká, řekni prostě, že je [linda] a basta! Gostosa... to je, jako bys mluvil o roštěnce, kusu masa nebo o nějaký rajdě,“ zasyčí Tiago. Je mi jasné, že pokud chci v klidu bezpečí odejít, je právě na čase, což mi s ohledem na napitého Tiaga naznačí přátelsky i sám Kudrnáč.

  CITLIVKA STYDLIVÁ

Amanda si s lehkým křupnutím protáhne krk, uvelebí se na plastikovém křesílku, zapálí si cigaretku a vyfoukne kouř koketně kabaretním způsobem. „Monsieur, budete si přát?“ je jen pokračováním gesta, ozvěnou pařížského polosvěta, která v separé z vlnitého plechu nezazní. Dokonce ani bordelmamá není žádná paní Sabatierová, v jejímž skvostném hampejzu si ruku se zkažeností podával i Charles Baudelaire.

Sedím tváří v tvář ženě, již jsem před chvílí oslovil, ale dosud znám jen její jméno; ano, podobně jako název bordelu nepostrádá jistou poetičnost. Mi-mó-za – našpuleným ženským rtům prostě svědčí. Jenomže tyhle Květy zla jsou úplně jiný rod i třída. Zatímco Favela je původně názvem pro odolnou rostlinu, která je schopna zaklíčit i ve skalnatých neúrodných kopcích, Mimosa pudica (citlivka stydlivá) je podle biologické taxonomie poléhavá liána rostoucí v Brazílii, která je známá svojí citlivostí na dotyk.

Těžko tedy hledat delikátnější název pro bordel nežli Vila Mimosa. „Jsem tady už šest let,“ svěří se z ničeho nic Amanda do ticha a odklepne si cígo do prasklého popelníku. Do té doby jsem se pouze snažil číst v její tváři, pokryté silným nánosem pudru připomínajícím prach na kapotách aut, do nichž se čmárají vulgární symboly či vzkazy.   

   „Už jsem zkrátka nevěděla jak dál, zhroutil se mi svět,“ pokračuje, jako kdyby se potřebovala někomu cizímu vyzpovídat. „Vydělám si tak pětkrát víc než v normální práci, o kterou jsem dole (mimo favelu – pozn. aut.) přišla. A u nás o slušnou práci nezavadíš," objasňuje důvod, pro který si před mnoha lety podala ruku se společensky potíraným i požehnaným „hříchem“. „Ale teď jsem spokojená," uhne nezvykle stydlivě pohledem. V tom pohybu se v červeně nastříknutých očích odrazí její žitý svět, rozechvělý mimózní přízrak, jeden z nejubožejších pouličních bordelů na světě, který má asi tolik šarmu jako dělnická ubytovna, nonstop bar, autodílna a prádelna zároveň.

Oplzlé dějiny hanebnosti se zde píší od sedmdesátých let 20. století, kdy prostitutkám smělé urbanistické plány zrušily rezidenturu Mangue, kam byly vyhoštěny v souvislosti s návštěvou belgického krále Alberta I. v roce 1920 pro dobrý image města.   Společenský tlak na to, aby se alespoň na oko prostituce regulovala, vzrostl spolu s fotbalovým šampionátem a pravděpodobně zesílí i s pořádáním letní olympiády v roce 2016: „Fotbal je tady svátost, nesmí se na něj sáhnout. Už teď hrozí třeba za vylepování inzerátů v telefonních budkách vysoký pokuty. Nebo po nás chtěj´, abychom se stáhly z ulic a nabízely služby z okna domů, jako tomu bylo kdysi dávno,“ procedí mezi zuby Amanda. „Podle mě s tím ale stejně nic neudělaj´. Já mám před svým prahem čisto…“

ROZHODČÍM V BORDELU

Na Mandě jsou nejvýraznější oči. Na malování rozhodně nešetří: hustý nátěr kanárkovou žlutí je podtrhnut černou linkou alla prima. Když práskne těžkými a dlouhými řasami, cvakne klapka, začne nový filmový záběr. Snažím se na ní vnímat to hezké, ale oči mi nejdou přivřít nad tím, že ve svých pětadvaceti vypadá na pětatřicet. Navenek je obhroublá, ale jak z ní s přibývajícími minutami padají nánosy make-upu, kil a společenské role, lze poznat, jak je vnitřně nejistá. Projeví se to i ve způsobu, kterým odmítne fotografování – nestydí se za to, co dělá, ale za to, jak vypadá: „Tahle práce si prostě vybere svou daň. Měl jsi přijít před lety, to jsem ještě byla mulatta,“ nakreslí mi před očima krásnou Dívku z Ipanemy: 

Olha que coisa mais linda

Mais cheia de graça

É ela menina

Fotka je však pro Amandu intimnější záležitostí nežli nejvulgárnější sex a já to míním respektovat. Podobně ambivalentní charakter má i samotná prostituce. Sama o sobě není ilegální a kriminalizována, pouze v několika konkrétních případech, jako je komerční sex nezletilých, obchod s bílým masem. Přesto přese všechno je prostituce většinovou společností odsuzována a stigmatizována, což občas policii dotlačí k akci: „Policajti nám většinou dávají pokoj,“ vypráví ze zkušenosti Amanda, „taky si rádi přijdou na své, točí se tady dost peněz. Nesmíme ale třeba na kšeft mimo povolenej plac, pobuřovat, dělat v noci bordel a věci, co jsou vyloženě nezákonný,“ odmlčí se na chvíli. „No jo, jenomže to by taky ti nahoře mohli časem zakázat chlapům š….t a mohli bychom to tady celé zavřít, že jo,“ zařehní se nahlas Amanda, až lehce zvrátí hlavu a její do široka roztažené rty odhalí překvapivě pěkné zuby. Ten smích mi zní v uších pěkně dlouho; poraženecký i vítězný, drsný i jemný, ale i gothamovsky zlomyslný. Svým způsobem se mnou zatřese jak elektrošok, protože si uvědomím, že tahle garáž – dílna – bordel je zkrátka prostor vklíněný mimo dobro a zlo: mimo obvyklou morálku, hodnotové i estetické cítění.

Nedivím se tomu, že Manda – podobně jako některé její kolegyně – se ve svých očích vidí jako zbožná a slušná katolička. Zároveň totiž věří tomu, že „sudí“, jež je rozpažen nad městem, do bordelu nechodí, a tak je ani nesoudí. „Žencký z Mimózy“ zkrátka dobře vědí, že i protiklady mohou mít své klady, a tak navzdory své citlivosti podstupují v masce hrubosti každodenní milostné zápasy o holou existenci. Prvotní hřích je zde obehráván do zblbnutí jako návykový letní hit, prostředí syrové a halucinogenní jako amazonská jungle. Dovnitř a ven, ven a dovnitř.

 Ne, už se vážně nepamatuji, co jsem Amandě řekl, když se zase začala smát. Vím jen, že jsem z toho měl radost, protože to odlehčilo situaci. A také to, že když jsem se díval na její plné rty a pěkné zuby, nemohl jsem se ubránit vědomí, že spolu s nimi odhaluje nemilosrdný horizont, bezedný, zející chřtán. V tom roztočeném víru jsem  zahlédl místo, které sice dává život a zajišťuje existenci, ale též ji nemilosrdně stravuje. Viděl jsem Mimosu jako masožravou kytku, vaginu dentata, mající ve svých listech zavinuto vše, co je obsaženo v lidské nátuře – bez ohledu na to, zda to někdo nechce vidět či na to nemá sílu. A v temných a úzkých spárách mezi světy spatřil jsem jemné, strašně krásné květy…