„Baby, Jalla, Koti!“ zavolá Abbas do tmy, která střeží hradby Hararu v sedmi posvátných kruzích a poté na čas zmlkne. „Počkej, už to bude,“ utrhnu zuby kus leukoplasti, kterou jsem si k objektivu přidělal malou ruční baterku.
Ooowhoo. Ozve se z jícnu noci zvláštní, alkalicky chladný a melancholický nářek. Přiložím si hledáček k oku, zamířím Zodiacovu „zbraň“ a čekám na správný okamžik, kdy stisknu spoušť.
V rozptýleném kuželu světla rozeznávám nahrbené a mátožné stíny hyen, které – jedna po druhé – vystupují z beztvaré říše nestvořena.
Jejich oči září jako upadlé hvězdy; hrozivé diody problikávající z ohnivě žluté na kobaltovou modř. „Jdeme,“ zavelí Abbas a o pár metrů dál usedá na polní stezku. Baby, Jalla, Koti a ostatní hyeny ze Sofi(ina) klanu přicházejí jedna po druhé, ochočení psi řadící se podle hierarchie dominance do fronty na natrhané maso, které jim Abbas nabízí láskyplně – téměř ze svých úst.
O špatné pověsti hyen
Na druhý den ráno, chvíli po rozednění, vstupuji do opevněného města branou Erer. V roce 1855 jí vešel britský cestovatel a dobrodruh Richard Burton, který se honosí přízviskem "první Evropan, jenž navštívil Harar".
Hyeny, jež se vkrádaly nocí a dotíraly na mě i ve snech, lze spatřit i nedaleko odtud a občas i na sklonku bílého dne. Nedivím se, protože hospodářských zvířat je město plné - i přes to, že Gidir Megala, někdejší koňský trh - dnes slouží jako běžné náměstí. Osudově přitažlivý je pro hyeny zejména čile se zaplňující trh s masem.
Hyeny nemají dobrou pověst a krčí se v pokleslém ranku. Zatímco „lvem – králem zvířat“ by se nejeden z nás erbovně zaštítil, hyeny – jeho souputníka – by se (jen a pouze) štítil. „Zákeřnost, zbabělost, odpudivost a krutost“ jsou ostatně charakterové vlastnosti, které jsou hyeně v rámci euroamerického kulturního okruhu připisovány Biblí i Disneyho Lvím králem.
A lepší to s hyenami není ani na „domácí půdě“. Na africkém kontinentu jsou hyeny zpravidla nenáviděné, pomlouvané, opovrhované i obávané a vysmívané pro svou údajnou neohrabanost a hloupost. Folklorní legendy nezřídka ztotožňují hyeny s čarodějkami, které za typicky potměšilého a bláznivého smíchu unášejí v noci matkám děti a ze zadků jim šlehají plameny.
A nejen to: prostřednictvím výkalů jsou tito sršatí nekrofágové údajně schopni znovu navracet mrtvé do života, ale tito revenanti již nejsou lidé „jako dřív“ a svému okolí programově škodí.
„Příšerné hyeny“ – tyto nahrbené vítězné bestie, „rotvajleři na steroidech“ – se zkrátka zabydlely v říši temného příšeří a jejich mohutné plece představují „ideální“ projekční plátno pro neintegrovaný lidský Stín, morální přetvářku a „dobrý vkus“, který si nepřipouští, že by v lidském nitru pod maskou a poklopem kultivovanosti mohl probublávat kanál hodný opovržení a zhnusení.
Antropoložka Jennifer E. Smithová má přitom za to, že hyeny skvrnité jsou člověku dokonce podobné – přestože se jedná o nám zcela vzdálený druh, příbuzný spíše kočkám či dnešním mangustám: „Rozmnožovací pružnost hyen skvrnitých spolu s kvalitou potravy a podílením se na výchově překonává většinu žijících masožravců, podobně jako kdysi raní zástupci rodu Homo překonali šimpanze či gorily,“ soudí antropoložka.. „Díky konvergentní evoluci - životu v podobně velkých a složitých společenstvích – došlo i u nich k vývoji velkého a výkonného (sociálního) mozku."
Naší vývojoví předchůdci se podle ní stávali lidštějšími "paradoxně" díky tomu, že se chovali jako hyeny. Společně lovili, občas se dělili o zdechliny, bránili se proti predátorům a společně vychovávali mladé. Tento unikátní příběh "soužití" hyeny a "člověka" se dnes v jiném čase a v jiných kulisách odehrává na scéně Hararu.
Džin v Hararu
„Zůstaneš hyenou, křičí zlý duch (...) Vysluž si svou smrt za všechny vášně, za sobectví, a za všech sedm smrtelných hříchů,“ vzývá v Sezóně v pekle Rimbaud, který v Hararu – již coby obchodník s kávou, slonovinou a zbraněmi – strávil většinu svého dospělého života. Harar je sice údajně čtvrté nejdůležitější centrum islámu – nikoliv však fundamentalistického, ale překvapivě „hédonického“.
Naplnění „Rimbaudova manifestu“ je tudíž snazší, nežli by se na první pohled mohlo zdát: místní ženy jsou vyhlášené svou krásou, která rozrušuje smysly spolehlivěji nežli žvýkání euforizujícího chatu (Catha edulis), který je spiritus agens veškerého společenského života.
Nápadně „europoidním“ rysům žen etnika Argobba údajně podlehl i sám „Rambo“ (jak „po americku“ urostlému básníku místní přezdívají), jenž dokonce v tomto gardu uvažoval o sňatku a založení rodiny.
O specifickém „čarisma“ Argobbanek by mohl vyprávět i ženáč a hyení muž Abbas (20), který sice dílo francouzského proklatce nezná, zato však zná každou hyenu v okolí, včetně jejího životního příběhu a osudu v rámci navzájem bojujících klanů Sofi a Aboker.
Tak jako každý podvečer sedíme společně s jeho ženou Naime na posvátném trůnu Aw Ansar, který se nachází za branou Argoberri a hradbami starého Hararu ve stínu rozložitého fíkovníku, a vyprávíme si o hyenách. Mohutný strom má spletité a hluboké kořeny, stejně jako tradice krmení hyen, kterou Abbas postupně přebírá od svého otce, známého hyena-mana, Yusufa.
„Řekl bych, že už je to tak patnáct let…?“ ptá se sám sebe Abbas, kdy jeho otec s krmením hyen začal. „Původní účel krmení nebyla atrakce pro faranjis (cizince – pozn. aut.), ale pomáhalo to ochránit dobytek a dřív snad dokonce i lidi,“ zdůrazňuje Abbas a následně vypráví příběh, podle něhož hyeny s člověkem soužívají v Hararu po staletí: „Pamatuješ si Abadirův hrob?“ (Na souhlas přikývnu.) „Zastavovali jsme se u něj v Jugolu (staré město uvnitř hradeb – pozn. aut.).
Sufi Abadir je zkrátka něco jako náš otec zakladatel. Do Hararu – který byl v té době složen ze sedmi vesnic v úrodné horské krajině – přišel z Jemenu a město obrátil z animismu na islám,“ odříkává Abbas zřejmě naučené fráze z turistického průvodce, které ovládá každý „lokální průvodce“. „Abadir jednoho dne po práci seděl a odpočíval na kameni se zraky upřenými k Mecce, když tu zahlédl přebíhající hyenu. Z kapsy vyndal zubní kartáček (v Etiopii je to speciálně opracovaná větvička) a hodil jej po hyeně, které díky jeho nadpozemské síle zlomil nohu. Od té doby hyeny zkrotly, zdomácněly a staly se abadir hokolo (rovnoprávnými obyvateli Hararu – pozn. aut.).“
Poklidné soužití druhů však skončilo, jakmile se kolem města začaly stavět vysoké hradby s pěti uzamykatelnými branami symbolizujícími pět pilířů islámu. „Tehdy to celé začalo,“ zvážní Abbas. „Hyeny začaly na lidi útočit, protože se obávaly, že se nedostanou do Jugolu a budou odříznuty od zdroje potravy, masa, které zůstávalo třeba na trhu Gidir Magala. Tehdejší vládce Amir Nur se tedy musel sejít s hyením králem a na jeho žádost dal v opevnění vybudovat waraba nudul (branky pro hyeny – pozn. aut.).
Hyeny měly město čistit a ochraňovat od napadení nepřátelskou armádou, zlými duchy, ale i před cizími hyenami, které by mohly útočit na lidi ve starém městě či na jejich dobytek. Od té doby si hyeny předcházíme a každý rok na Ashuru (desátý den měsíce muharram dle islámského kalendáře pozn. aut. ) jim vesničané v okolí Hararu podávají na posvátných místech ovesnou kaši.“
Poslové smrti
Ooowhoo – onen „strašně krásný“ zvuk nesoucí se africkou nocí – teskné melancholické sténání prokládané bláznivým manickým chechotem však nejsou zdaleka jedinými příležitostmi, jak porozumět hyení řeči. „Když se naučíš hyenám rozumět, pak ti můžou prozradit mnohem víc,“ utrousí tajnosnubně Yusuf, který se ten podvečer připojí k našim Hovorům H vedeným na posvátném trůnu Aw Ansar.
„Co tím myslíš?“ pouštím pomalu zvědavost z uzdy. „Hyeny přece komunikují především mezi sebou…“ – „Nejenom,“ zdůrazní Yusuf a podotkne, že hyeny jsou podle mnohasetleté tradice schopny převzít „informace od svatých“ (ochranných patronů Hararu – pozn. aut.) a ty jsou pak – s to coby messengerové – doručit obyvatelům města. „Hyeny dokáží spolehlivě předpovídat nejrůznější katastrofy, války a především smrt,“ zvážní ve výrazu Abbasův otec, „to je důvod, proč byla schopnost rozumět hyenám ve společnosti vždy vysoko ceněna a předávána z generace na generaci. Existovaly i celé „hyení slovníky“ a „mluvnice“.“
Přestože tyto skutečnosti mohu jen těžko empiricky ověřit, skutečné – alespoň podle zásady Wirklich ist das, was wirkt, je to, že hyeny dokáží chytat a požírat jinny. Soudě podle výpravného popisu Yusufa a několika Hararis je „džin“nelidskou bytostí, která sice na sebe může vzít podobu hada – ďábla, ale převážně existuje ve formě neviditelné, „duchovní“. Jinnové obývají „paralelní svět“; číhají na člověka v příšeří, temných průchodech a opuštěných místech. Pokud se jej zmocní, změní jeho chování tak, že je vykázáno mimo obvyklé normy duševního zdraví a člověk se jeví jako „posedlý ďáblem“.
Mezi nejtypičtější příznaky „napadení jinnem“ bylo lidmi uvedeno: šílenství, svlékání na veřejnosti, nekontrolované výbuchy vzteku, manicko-melancholický koloběh nálad a mluvení neznámými či nesmyslnými jazyky.
Ortel diagnózy však vynáší duchovní šejk, a to na základě toho, že „symptomy džinu“ intenzivně narušují a ohrožují život jedince či jeho okolí a zcela vzdorují tradiční i moderní léčbě i vymítání ducha pomocí četby Koránu (Al Ikhlas, Al Falaq and Al Nas).
„Když hyena zmerčí zlého ducha (jinn – pozn. aut.), prudce se jí změní barva očí,“ vypráví Yusuf, „někdy stačí pouhé její vytí, jako výstraha. Ale nejspolehlivější je, když mohou hyeny večer vstoupit do Jugolu a ty nejnebezpečnější duchy pochytat, nežli zalezou do děr jako hadi. To je pak musí… no… to pak to místo musí hyena… ehm… pomočit…, aby zase vylezli. Je to jediný spolehlivý způsob. Žaludek hyeny je džinův hrob.“ (Ve „sborníku“ Sunan Sunan Abu-Dawud (jeden z šesti hlavních hadith) je jinn často spojován s ďáblem, který nabývá podoby a projevů hada, pozn.aut.)
Přestože se nechci hrabat v hyeních vnitřnostech a zacházet do podrobností, nakonec mi to nedá: „Dobře, ale co se děje v případě, kdy se člověka jinn přece jen zmocní…“ - „Sušený hyení výkaly,“ odpoví bryskně Yusuf, kterého má otázka vůbec nezaskočí. „Zeptej se Abbase, sám je šel ke smeťáku párkrát sbírat…“
Nevěřícně se obrátím na Abbase, jenž souhlasně kývá hlavou. „Je to tak, není to často, ale tak dvakrát jsem u toho byl, kdy k tátovi… a bylo to i z daleka… přivedli někoho posedlého jinnem, s nímž si nikdo (lékaři – pozn. aut.) nevěděl rady. Usušený trus se dá do hrnce na oheň, nemocnému se přikryje hlava přehozem a on za předčítání Koránu vdechuje kouř. Pokaždé to zabralo, ďábel - had byl fuč…“
„Aha, takže usušené hyení exkrementy,“ stáhnu se do sebe a snažím se do bloku „odborně“ přepsat smršť expresiv, které sice zní „dobře a jasně“ anglicky, ale česky stojí za hovno, a představuji si, jak se z „biologického odpadu“ opovrhovaných a zatracovaných hyen stává „kadidlo“, očišťující nejen úroveň duševní, ale i duchovní, to jest „nejvyšší“.
Jak si tak přemýšlím, přestanu vnímat okolí, ale pak mě překvapí, že je přece jen dlouho ticho. Ohlédnu se na Yusuffa s Abbasem a vidím, že mi nevěřícně až podezřívavě zírají na rameno, z něhož mi zpod krátkého rukávu vylezla vytetovaná silueta hada...
