Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Indiánský běh

27. 04. 2017 11:57:47
Nikdy, ale opravdu nikdy jsem neviděl přehlídku tolika prapodivných běžeckých stylů jako na bombajské Marine Drive.

Vytáhlí, přičmoudlí kolohnáti v apartních šortkách indických deblistů nenuceně předbíhají holky, kterým jejich přítel netaktně naznačil, že mají zadek jak almaru. Za nima na kilech nepříliš ztrácejí dýchavičné, oplácané mamky nadité v zeštíhlujících joggínách, které přidaly do kroku proto, aby jim neujel vlak a nedohnalo je černé svědomí za to, že občas zhřeší s kyblíkem oříškové zmrzliny u bollywoodské telenovely táhnoucí se líně jako med. Roztažený, několika kilometrový peloton pak uzavírají obzvláště excentričtí chodci, kteří namísto nordických hůlek používají selfie – tyče.

Krása běžců je nepochybně v očích pozorovatele, který momentálně sedí na ochozu promenády a ačkoliv ze slušnosti klopí zrak, zmocňuje se jej pocit, že se celá ta za něčím se ženoucí fronta postupně mění v nepatřičné panoptikum, klopotně a špatně rozfázovanou animaci lidských shromáždění, které utekly z divokých fantazií Brueghela staršího.

Kupředu levá a mládí vpřed, motají se do sebe kabely fejkových Dr.Dre Beats, útržky přežitých hesel a běžci, kteří si navzájem vytvářejí překážky, přepadají přes sebe, a smoothie šejkry, které jim přitom vypadnou z rukou na chodník, vydají bezobsažně dutý, plastový zvuk.

Bezesporu: na naše poměry hlučný a přelidněný brajgl, ale oproti všemu tomu ruchu kolem zde Bombaj přede líně jako mourovatá kočka, která se párkrát za den protáhne a sejde těch pár schůdků dolů, aby si blízla husté průmyslové kaše ochucené rybinou.

Netuším, a vlastně ani nechci, co všechno do této zátoky ústí, ale v těchto místech rozhodně nepřipomíná onen pekelný, zapáchající chřtán Huxleyho Bombaje, "nejohyzdnějšího města obou polokoulí“. Blahosklonnost tmy a zlatavý lem pouličního osvětlení navíc promění zátoku v „náhrdelník z perel“, zářivou runway, po níž se lidé pouze neběhají, ale přicházejí sem relaxovat, přicházet na jiné myšlenky, užívat si volný čas, fotit selfíčka, a hlavně hodně snít.

„Na prázdninách, nebo pracuješ?“ rozčísne pěšinku ticha mladík se skin fade pompadourem, nahodí si čupřinu a společně s kamarádem si ke mně přisednou na ochoz. "Spíš pozoruju," odpovím mu po pravdě. "Ve půl druhé ráno odlétám a na víc už nemám energii."

"Tohle je něco jako posvátný místo," provalí Rahul, který se do té doby spíše držel zpátky, chuchvalce ticha. "Marine Drive?" - "Myslím posvátný místo pro všechny, co přijeli za prací do Bombaje, aby si splnili svoje sny."- "A tak...chcete bydlet v prestižní čtvrti, vzít si Saniu Mirzu či nějakou bollywoodskou star?" Sania mladíky z Hajdarábádu pobaví, takže začnou své životní plány svěřovat v otevřeném duchu: "Já bych chtěl vydělat peníze, a pak odjet za prací do Kanady," maluje si Mahesh, "nebo tady založit nějakej start - up. Točit motivační vlogy, koučink, to by mě bavilo." Rahul se - možná s ohledem na joggující - zajímá o sport a chtěl by se prosadit ve sportovním marketingu. "Fajn, a co teda teďkonc děláte? - "Pucfleky v IT byznysu," ale to se brzy změní, přivře Rahul oči a zadívá se přes zátoku do tmy, která mezitím pohltila Malabárský vrch.

Nejde mi sice na rozum, jakými kroky jsou jednotlivé kariérní skoky provázány, ale nechci působit jako starý demotivátor a brzdit mladé v rozletu. Většina Indů navíc vyniká v pro mě esoterickém a pokrokovém IT odvětví, a vůbec ve všem neviditelném, zásvětním a tom, co k nim lze outsourcovat a zpátky pro jistotu poslat po sítí. Spousta mladých vlčáků by navíc - po vzoru Bílého tygra "v pasti úspěchu" - nejraději sežrala všechna moudra motivačních a koučinkových videí světa, přeskočila všechny ranky, zaměstnanecké třídy i kasty, a stala se rovnou lídry a entrepreneury. "Success stories" jsou samy o sobě úspěšný mediální žánr, pod jehož hlavičkou se dá prodat téměř vše, hlavně když to má příběh.

"Co tady děláš?" zeptal jsem se onehdy v Góe jednoho indického mladíka, který si to s nějakou technikou šinul k západu slunce nad pláží."Vloguju, dělám motivační a cestovatelský vlogy." Fajn, říkám si v duchu, ačkoliv jsem příznivcem spíše klasické transformační cesty a do Góy jsem se vydal vlakem hledat hrdinku z Tabucchiho Indického nokturna.

"Ok, ty se tim živíš?" snažím se věc včas zakotvit, protože se pohybujeme nebezpečně blízko "Earth Village" přetékající nabídkou namasté jógy a plážových meditací.

"Jasně". "A o čem to je?" - "Tak, cestování, komfortní zóny, lajfstajl, netradiční zážitky a občas nějaký ty motivace. Víš co myslím?" pokračovali jsme naplaveným, mělkým mořem směrem k skalnatému horizontu a já si u toho pro jistotu nezapomenul vycvaknout pár pozadí na motivační citáty, propagaci digitálního nomádění a podnikání z pláže.

"Snad jo, na mě to ale nijak nefunguje, moc tomu nevěřím." - "Jak to?" - "Nejsem na to ideální...ehm...říká ti něco teorie systému?" snažím se kontrovat a naznačit, že nejsem úplně blbej, a že jsem o tom taky něco přečet ́.

Záhy si uvědomím, že se to pro danou chvíli příliš nehodí, ale na zkažení příjemné společenské atmosféry mám neoddiskutovatelný talent a zpravidla si neodpustím blbé kecy ani u hezkých obrázků:

"Zkrátka si myslím, že naprostá většina koučingů a motivací na hlubší úrovni nefunguje a nezpůsobí nějakou podstatnou změnu. Samozřejmě, nějak tě to nakopne a postrčí, zarezonuje to v tobě, koupíš si ze sebe lepší pocit, ale za chvíli si zase tam, kde ́s byl. Síla zvyku...to nastavení lidský psychiky je trošku složitější...a hlavně, skutečná změna může přijít jen zevnitř...

...ale, třeba se pletu," dám si trošku zpátečku a pro jistotu si zatáhnu ruční brzdu. "Můžu teda ty tvoje videa někde vidět?" - "No, víš, já to nemám na youtoube po jedním účtem, asi bys to nenašel."

Dík, kámo. Jak typické! To staří latifundisté ještě stavěli na půdě, něčem hmatatelném,

co se dnes na divokých a zarostlých okrajích vesnic rozpadá v půvabné ruiny,

ruiny, v nichž lze narazit na prvobytnou, neobydlenou prázdnotu a pokoj prozářený jemným, stvořitelským světlem

a jednu obydlenou místnost s hrnci, začouzenými vařiči a malou, blikající obrazovkou do zemdlení nekonečné permutace příběhu "milionáře z chatrče".

Ono mnohdy okázalé pohrdání hmotným a vnějším světem je pro indické myšlení typické. Maďarský Žid Arthur Koestler to lépe než jiní popsal v knize Jogín a komisař.

Navrhuje v ní pojmout celé dějiny jako svár dvou typů sociálních reformátorů. Komisař je "technolog moci", věří ve změnu zvnějšku ̈a shora, změnu, která je ordinována "vědecky" a bez ohledu na emoce a či názory "nekompetentních lidí".

Jogín zase naopak věří jen v dialog s nitrem a má za to, že se lepší uspořádání světa rodí jen ze změny vědomí lidí a jejich lepšího sebepochopení. Mezi těmito silami lidé žijí a pozicují své životy a zatímco u nás spravují "evro - panství" eurokomisaři prostřednictvím byrokratické kontroly, jejíž pozornosti neujde nic, kromě tisíců problematických migrantů proudících nekontrolovaně polopropustnýmí hranicemi, zatímco v Indii...

"Hele, je pravda, že v tý čtvrti kromě bollywoodských hvězd, zbohatlíků a politiků bydlí i mafiáni?" obrátím se ještě na rezidenční čtvrť Malabar Hill zahleděného Rahula, protože jsem usedlíky tohoto bájného kopce pravidelně zaznamenal v téměř mýtickém vyprávění lidí ze slumů a chudinských čtvrtí, kteří k nim - svým způsobem - vzhlíželi.

"Už ne," rozhodně, ale nepříliš přesvědčeně opáčí Rahul, "to byly devadesátky. Od tý doby jsou mnozí vzorní podnikatelé, na něž se nemůže, zvlášť když mají kontakty s politiky. Ale to jádro se podařilo vystěhovat až za hranice Indie. Dawood má údajně rezidenci v Pákistánu, ale to se jen píše, do tak vysokých pater nevidíš. Tyhle lidi si ale žijou skvěle, zatímco pod kopcem a vůbec milióny lidí v Indii nemají milióny co jíst a všechno se rozpadá..." zvážní mladík z Hajdarábádu a mně se vybaví Koestlerova "past svahu", v jejímž rámci je každá volba krokem po svahu dolů, a jelikož z jednoho kroku vyplývá další, tak se nakonec celé jednání "těch nahoře" řítí dolů samospádem, který dělá z politika zločince.

"Tak hlavně ať vám to vyjde...ať se vám podaří dostat tu vysněnou práci. Hodně štěstí," rozloučím se s dvěma indickými společníky v optimistickém duchu, protože se mi krátí čas a chci se přece jen naposledy ještě trochu projít po nočním, "duchovním světlem" ozářeném nábřeží. Oproti řečenému se všichni - alespoň na selfie oko - tváří šťastně, úspěšně a cool a já si jen tak báj voko odhaduji, kolik za to utrží lajků.

O kousek dál - v místě s dobrým výhledem na celou tu marine drive scenérii - zakotvím u malého ostrůvku zeleně oddělujícího promenádu a čtyřproudou silnici. Na chvíli v klidu spočinu a odložím si po necelém měsíci v Indii zcela vyčerpané tělo vedle vyprázdněné, uvolněné mysli. Z příjemného, téměř meditativního stavu mě vytrhne ostré a krátké zašustění, které se po chvíli dvakrát zopakuje. Ohlédnu se a v tom ohraničeném, ostrovním prostůrku, spatřím mezi trávou a kořeny pobíhat vypasenou krysu.

Vedle sedící muž, kterého jsem do té doby nevnímal, vyloví - jen tak mimochodem - z batohu balíček sušenek. Pomalu odtrhne svařený okraj a začne si - téměř obřadně - na sušenkách pochutnávat. A občas jich trochu nadrobí - pro krysu.

"Dáte si?" nabídne mi z otevřeného paklíku jak je u způsobných Indů zvykem. "Mockrát děkuju, já nejsem na sladký," zdvořile odmítnu a otočím se zpátky na - tu - krysu. Vyběhne z díry, sešrotuje naservírované sušenky, a pak zase na chvíli zmizí v trávě či labyrintu chodeb. "Ona je ochočená?" zeptám se téměř fascinovaně Inda. "Já jsem chodím každý den, mezi osmou a devátou." "Každej den?"

"Nechcete alespoň čokoládovou? vytáhne další balíček. "Tak dobře," vložím si plátek sušenky do polootevřených úst a začneme si s dokonale vycvičenou a behaviorálně napodmiňovanou krysou povídat.

Celý ten chaotický všehomír nezměrné Indie se smrskne do malého prostoru mezi mořem a silnicí, do pár chodbiček a provrtaných drah.

Všechno má najednou smysl, vyvážený řád, už se nemusím za ničím honit, protože jsem došel pokoje a míru. Nepředstavoval jsem si sice, že se ono proklamované "duchovní prozření" a "vesmírné souznění" dostaví v rušné Bombaji s domestikovanou krysou za zády, nicméně proti Višnuově gustu...

"Už budu muset jít, musim na letadlo, tak děkuju," rozloučím se s Rohanem a přislíbím mu, že mu fotku na památku na dodanou adresu zahrady někde pod Malabárským kopcem pošlu. "Tak zase za rok mezi osmou a devátou," odlepím se z lavičky a mávnu mu na rozloučenou. Zdá se mi sice, že bych v tom blaženém, vegetativním stavu nicnedělání mohl setrvat do nekonečna, ale zároveň už vím, že bych ze zvyku pohodlného usazení na jednom místě a "duševní stability" ve výsledku pošel.

Podvědomě tedy přidám do kroku, a směrem k místu, kde lze na Marine Drive sednout na taxík, prostřídám indiánský běh s chůzí...

Autor: Michal Josephy | čtvrtek 27.4.2017 11:57 | karma článku: 18.62 | přečteno: 418x

Další články blogera

Michal Josephy

Vězněm kláštera

Uprostřed mrazivé zimní noci léta páně 1824 bylo Klášterní náměstí liduprázdnější než kdy jindy. V husté vánici se vytrácel zvon z nedalekého kostela Narození Panny Marie a drobná dívka, přecházející z domu do domu, se po pár

20.12.2016 v 13:38 | Karma článku: 24.94 | Přečteno: 495 | Diskuse

Michal Josephy

V oku ženy

Vysoko v horách, svažujících se do úrodných údolí etiopského Hararu, žije "kmen" Argobba, jehož ženy mají na poměry světlejší pleť, úzké, elegantní nosy, mandlovitě tvarované oči a jejich vyhlášená krása, které údajně podlehl i ně

5.12.2016 v 9:39 | Karma článku: 31.92 | Přečteno: 3263 | Diskuse

Michal Josephy

Za moře temnoty

Pozdě v noci, kdy všechno kolem utichlo, vylezl na balkon, vzepřel se zápěstími o hrazení a zadíval se do dáli.

2.11.2016 v 12:41 | Karma článku: 26.90 | Přečteno: 548 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Ilona Ubryová

Hledání Pravdy

Hledání Pravdy není věc jednoduchá. Stoupá se k ní strmě vzhůru. Než před ní ale člověk stane, je třeba nejdřív najít kouzelný Džbán, nahlédnout, zda neukrývá poklad a putovat dál.

20.7.2017 v 15:54 | Karma článku: 3.59 | Přečteno: 90 | Diskuse

Jana Schlitzová

Přehrada Nechranice - nejenom Windsurfing

Nechranice - nejdelší hráz ve Střední Evropě. Kempy nám trochu připomínaly dobu dávno minulou, poslepované chatky, přestavované a dotvořené karavany.

20.7.2017 v 9:32 | Karma článku: 11.67 | Přečteno: 343 | Diskuse

Jaroslav Babel

Zpráva o Velké cestě (10.)

U čtení následujících řádků vítám známé i náhodné zabloudivší. Koneckonců, cesta je někdy i o bloudění. Přináší však občas i příhody zábavné, někdy očekávané, někdy naopak. Sbírkou toho všeho může být následující povídání.

19.7.2017 v 13:08 | Karma článku: 6.03 | Přečteno: 161 | Diskuse

Milan Zajíc

Duševní orgasmus ....

Každý den není posvícení, nebo spíše každý den není hezký duševní orgasmus. Aby člověk měl hezký zážitek, tak pro to něco musí udělat, já nejčastěji šlapu ....... na kole ;)

19.7.2017 v 13:07 | Karma článku: 9.96 | Přečteno: 303 | Diskuse

Vladimír Hauk

Táta v říši středu 1 - Rozsypaný čaj nebo vlnovky pozpátku. První den v Číně

Malý krůček kupředu, velký skok pro lidstvo. Aneb, nečůrejte nám na podlahu. První čínský a zároveň na dlouho poslední srozumitelný nápis. Tabulka nad pisoárem vybízela pány, aby při své potřebě přistoupili blíže a nečůrali na zem

19.7.2017 v 6:57 | Karma článku: 17.86 | Přečteno: 466 | Diskuse
Počet článků 270 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2966

nekulturní antropolog

www.josephy.cz

 

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené články

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.