Fanny

Jeden z hostů si  z brady smetl  kousky slaného koláče, druhý si z tváře odlepil  letící ubrousek,  a  Bruno, majitel podniku,  se  tak trochu škodolibě zašklebil. Přístavem se prohnal prudký poryv mistralu, krátce  zahvízdal v lešenových trubkách, a zase jimi proklouzl pryč.

Bruno  byl jeden z těch, komu přibývající léta dodala onen  zvláštní druh majestátnosti,  kterou se vyznačují snad jen štěstěnou hýčkaní padouši. Stříbrný vítr ve vlasech, mohutná ramena  a  nízko položený hlas, od kterého byste ochotně přijali otcovskou radu, stejně jako rozhřešení.  Ti, kteří patřili k jeho nejbližším, si  mohli dovolit říkat mu krátce a úderně , „Bru“.

Vždycky jsem měl rád  přístavy. Tu zvláštní naplaveninu nejrůznějších kultur, vůni rybiny i nejvybranějších parfémů, ale i sebranku  nejrůznějších existencí, jejichž výkvět  se spolu s prodlužujícími stíny slézal právě zde, u „medvěda“. Sedli si před bistro, klábosili o fotbale a nebo čuměli  na  houpající se stěžně lodí a zlatavá světla, která  jako šupiny zářila na ztichlé noční hladině.         

Pokud jste byli trpěliví a Bruno nechal déle otevřeno, dostalo se vám v ranních hodinách přídavku v podobě starých námořnických písní založených na opakování refrénu a tradici rondes du bord:

Hourra les filles a dix deniers!
A dix deniers les fines en sont
Tirons les garçons sur les avirons 

Ti největší kabrňáci si za neslábnoucího potlesku hned z rána poručili Brunovu výbornou cibulačku a na tenhle nonstop rondel plynule navázali další rundou.

Brunovo bistro najdete ve „starém přístavu“ , který  mi ze všeho nejvíce připomínal „středomořský bazének“  někdejší Oikumény.  Je to svět v malém, ve kterém se určité děje opakují s pravidelností střídání noci a dne. Víte, že po deváté dorazí tlustej Paulie,  zasalutuje směrem k „velkému medvědovi“ a přisedne  ke stolu, kde už sedí Nico se svými kumpány.

 Tenhle večer byl ale  jiný. Vzadu „na baru“  jste si nemohli nevšimnout holky , která sem  od pohledu nepatřila. Duchem nepřítomně se kolébala na židli,  a pokud už se postavila, vypadala , že se právě nachází na rozvlněné palubě „Opilého korábu“, který spolu se svým kapitánem ztroskotal právě zde, v Marseille.

Přestože by  mě nenapadlo ji oslovit, když jsem šel za Brunem objednat si něco k jídlu, vysypala na mě pár nesrozumitelných slabik a její rudě přetažené rty ztuhly v  pohrdavé grimase.

„Prosím?“ zjišťuju obratem, co asi tak chce, ale obrátí tvář a zadívá se kamsi do prázdna. Snažím se ji nevnímat , dívat se skrze ni,  ale moc mi to nejde.  Vedle své výraznosti nebyla ošklivá – i když jí semtam padající  rysy  podepírala pouze silná vrstva make – upu.  A i kdyby dočista mlčela, její křiklavé oblečení a la motorkářka z pouťového carrouselu bylo víc než výmluvné.

Snad jen oči – dvě z(a)kouřené skleněnky – narušovaly svou  zvláštní naléhavostí  outfit rozpité maškary. I když  jsem   neudělal nic, čím bych si mohl získat její důvěru, v průběhu dalších minut jsem pochopil, že zkrátka potřebuje někoho, aby se mohla  vypovídat.

A tak jsem seděl a přikyvoval, občas se nervózně rozhlídnul po místnosti a  pouštěl její  řeči jedním uchem dovnitř, druhým ven.  Ve světlých  chvílích mi  připomínala  La Belle  Fanny,  hrdinku legendární marseilleské love story. Připadalo mi,  že  žije  její současný příběh,  ve kterém zřejmě od někoho dostala  kopačky, takže se   pořádně "zresetovala".

Když jsem však  té potrhané síti vět zachytil slova jako „Maroko“,  „bulvár Casanova“ či „přestřelka“, zpozorněl jsem. I když je mi známo,  že láska může být jako „buchta pocukrovaná arsenikem“, tady končila  legrace a nepřišlo mi to  vůbec  funny. Navíc se podle dalších, vynořujících se  indicií  zdálo, že tenhle „Funky  příběh“ pocukroval poněkud jiný prášek.

Z  vyprávění Fanny totiž vyplynulo, že její přítel měl - podobně jako Marius z Pagnolova příběhu  -  silnou touhu cestovat do exotických zemí. Na rozdíl od něj  však neodešel na moře, ale odjel na  jeden velký „trip“.    

„ Tady to takhle chodí,“ chce mě  po vyvedení z míry zřejmě uklidnit Fanny. „Ve čtrnáctce není žádná práce, takže jakmile kluci vypadnou ze školy,  naskočí  jako chouf…“ "Jako chouf?" , nerozumím už vůbec ničemu. Teprve po pár doplňujících otázkách je mi jasnější, že mluví o 14. městském obvodu  a o „povolání sojky“, které spočívá ve včasném varování drogových dealerů v okamžiku, kdy do jejich rajónu vkročí policajti.

„No a pak to de rychle. Někteří z choufů  naskočí jako "go fast" a vozí třeba  trávu z Maroka a Španělska.  No a ti nejlepší si udělaj kontakty a řídí to celé sami,“ popisuje Fanny  bez pohnutí „obvyklou profesní dráhu“ severního okrsku a znovu se nadechuje.

V té chvíli získává její zprvu neznatelný pramen vyprávění na síle. Stává se z něj  ponorná řeka i těkavý proud neonů a  dálnic, na nichž se ozývá  štěkot kalašnikovů  a probleskují flashbacky lásky i násilí, při kterých se střídavě klepe, nebo je naopak  chladná a zcela cynická. Ať již však říká cokoliv, nijak se neobhajuje. Zřejmě žije ve světě "mimo dobro a zlo,"  ve kterém platí  odlišné morální zvyklosti - nebo ještě  nedokázala  odstoupit od toho, že ztratila „dobrého přítele“, kterého milovala.

 „Ah Fanny de Recouvrance ! J'aimais tes yeux malins,“ jako by v přední místnosti zpívali Brunovi rozparádění kumpáni. Fanny sice přivírala oči nad činy svého blízkého, ale  pokud  neblouznila, tak přístav, ve kterém jsme seděli, byla jen úhledná romantická Marseille „pro turisty“, zatímco území směrem na sever obývali lvi.

  „Dáš si ještě jedno?“ vrátí mě zpátky do reality  Bruno, ale mně ještě  před očima pulzuje to chaotické území vymknuté zcela mimo řád, po kterém  „Fanny“  a její „Marius“  řítí  své zběsilé jízdy,   pokračující  do chvíle, nežli...

Na šedivém pomezí čtvrti, kterou protíná bulvár Casanova, panuje kolem poledne čilý ruch.  Lidé nakupují ve výprodejích,  mámy kolem bytovek venčí kočárky, a ti šťastnější z nich lítaj z práce  do práce.  Na první pohled  vás vůbec nic nezarazí, snad jen to, že  v noci  mohou být tato místa prázdná a bezútěšná jako betonová poušť. Není tu vůbec  nic k vidění,  kromě pár nudných parkovišť a  jednoho oprýskaného  sloupu,   na kterém jsou přivázány   květiny a  jako bábrle poletující lístek , na němž je rtěnkou napsáno: Walide, nikdy tě nepřestaneme milovat.