Létokruhy

Prach, který se po dlouhá léta kupí u hřbitovní zdi, v červenci vyschne a zalesknou se v něm kousky křemičité, slídové zbrusky. 

Jen trochu více foukne, ale stačí i neopatrně a ztěžka našlápnout, a letitá usazenina se vznese do vzduchu a někdy vystoupá tak vysoko, že krátce štípne v očích. 

Stříbrný kouřový  oblak zůstává i za sandály kluka, který pospíchá dlouhou, svažitou uličkou vedoucí kolem starého hřbitova. Kvapí si to dolů, občas poskočí a popoběhne, a tak nelze vyloučit, že prach víří schválně. Přestože kdysi  zaslechl, že je zde  pohřbený někdo z jeho předků, u  hřbitovní  zdi se příliš nezdržuje a chce mít cestu, která je v jeho očích nekonečná a jednotvárná ve své neměnnosti, co nejdříve za sebou.  V tuto chvíli ho ostatně nic netíží a vítr, který  nabral z kopce, mu tu a tam rozčísne pěšinku v lehce přerostlých vlasech. 

Po pár metrech, kdy se prach rozvířený  sandály začne usazovat, zahlédnu jeho postavu u kovové brány zhusta porostlé břečťanem. Střídavě se přikrčuje a šponuje na špičky a zřejmě tak hledá nepravidelné a zřídka se vyskytující otvory, kterými by mohl nahlédnout dovnitř. Netrvá to dlouho a průhledem mezi pletivem a trsy obrostlého větvoví  zřejmě zahlédne něco, co jej ujistí o tom, že dveře do zahrady jsou mu otevřené…

- Nemešká tedy příliš a částí své váhy se pověsí na kovovou, vrzající a na silné pružině zavěšenou kliku. Nevelká, úzká  mezera mu postačí k tomu, aby se prosmýkl branou dovnitř a otřel si triko o praní vzdorovitou směs rzi a sloupaného balakrylu, kterou se snaží zbrkle setřást, takže ji  nakrásně rozmaže konci prstů. Ale což...po roce je zase tady, v tajuplné dílně přírody, v zahradě plné divokých, pokroucených kmenů a  šlahounů větví  majestátní vrby,  které jako noblesní, nadýchaný přehoz  spadají až téměř k zahradnímu stolku prostřeného bílým,  vyšívaným ubrusem. Ve větru, který sem přichází od řeky, se tyto závěsy  neustále lehce pohupují a  v souhře s  třpytkami, odrážejících se od sklenic z broušeného porcelánu a  kameninové mísy s ovocem, vytvářejí  pozoruhodné optické divadlo v místech, kde by se jinak prostíral vlahý, přívětivý stín. 

Mlčenlivé letní zátiší i beze slova prozradí, že teta Róza přijela a  nebude to trvat dlouho, co si s chlapcem padnou do náruče, a on – při uvítacím polibku na tvář, kterému jej naučila - ucítí nezaměnitelnou vůni vybraného růžového krému a pleť jemnou a pomačkanou jako bavlněný papír. Konečně je tady léto a s ním i velká sklenice domácí limonády, dětské perlivé bowle a příběhy z „velkého světa“, který jej přitahuje tajemstvím a nedostupností...

V tomto ohledu by nebylo ohleduplné zapomenout na tetu Zděnu, bez níž by osazenstvo nebylo kompletní. Sidi  byla  čestným  členem zahradní společnosti, která se v červenci pravidelně scházela u stolu, protože Róza svou sestru nikdy  nezapomněla živě vyvolat ze svých vzpomínek (bez ohledu na to, jaká byla v Americe, kde našla štěstí, právě hodina).   Zděéna - jak se její jméno světácky protahovalo -  mi však nebyla známa  pouze z vyprávění,  a nebyla to   pouze opěvovaná  legenda, mytický přízrak amerického úspěchu a věrozvěst buržoazní bohémy. Ve své domovině se občas ukázala, aby dostála svému jménu.

Pro malého kluka, jehož obzory byly omezeny zahradou, rodným domem a městem, její jméno  označovalo  vše, co se nacházelo „za zdí“ (a nebyly to jen nejasné a nedosažitelné obrysy Kolumbových Amerik).

Teta Zděéna byla zkrátka pojem, který se vytvářel a udržoval téměř samočinně a bez větších  nákladů.  Stačilo k tomu trochu geografického odstupu a pelu stlučeného ze směsi exkluzivity, lehké extravagance a starosvětské světáckosti, která se mj. projevovala uměním žít a stárnout, v dnešním světě nápodob a karikatur těžko zbadatelném.

Nic ze své pověsti si přitom Zděna nemusela kupovat:  klukovi z mlýnské zahrady byl po dlouhá léta věrným přítelem fosforový skotský teriér,  filigránsky zpracovaný odznak z dovozu, který stále tahá po kapsách,  přes den jej venčí  na slunci,  večer  jím všechny oslňuje a v noci  si s jeho pomocí čte pod peřinou. Dokud  se mu jednoho dne pes  u řeky  neztratí, má pocit, že s sebou tahá věčné, nevyhasínající světlo dětství, a nepotřebuje si jím na lidi kolem sebe nikterak posvítit. 

Nežli se však stačí po světě rozkoukat, je z něho dospělý muž,  a všechno, co mu tehdy bylo jasné, se prostírá v žlutozelené mlze  plné nezřetelných otázek: 

 Byly tetičky skutečně tetičky?   Co skrýval obytný, zahradní altán kromě nasládlé vůně pudru a zpráchnivělého dřeva? A stál tam vlastně vůbec? Kam se poděl bělostný mlýn a  louka pod zahradou, kam jsme se chodili koupat a kde se na břehu  řeky bělila prostěradla? Kudy se vytratila vůně čerstvě posečené trávy, divokého vína,  naježených ostružin a rozmačkaných bobulí červeného rybízu? Kdo byl pan V., s nímž si teta R. tak ráda povídala přes zídku?  A  kde se vzala  madam Yvonne, Márinka a Ema Destinnová? Není to všechno jen klamavá vzpomínka,  idylická replika Snidaně v trávě, která po dlouhá léta visela doma v obýváku? Kde končí lamarckismus a začíná epigenetická paměť? Nepohybujeme se všechny ty roky našeho života v létokruzích? Není nakonec jediným opodstatněním a ultimátním důvodem psaní to, že chceme zaplnit prázdno rotující kolem hutného středu a nechceme dopustit, aby všechno upadlo v zapomnění? 

                                                    Zděna F. ,  Bedford Ave xx,   Brooklyn, NY 11211                                                                                                                                                                                                                                                                                            

Milá Zděno,

vím, že jsem si dal hodně na čas, ale teprve před pár týdny se mi na půdě podařilo objevit obálku s Tvojí "zpáteční adresou". Dlouhou dobu jsem rovněž netušil, v jaké jsme byli přízni, a pokud mi to bylo z nějakých důvodů zatajováno, pak tak bylo činěno poměrně  úspěšně. Je sice možné, že jsem mohl  v napsat dříve, ale nebylo možné, abych tak činil z odstupu času, který třídí a zhodnocuje zkušenosti a umožňuje ocenit ty nejcennější.

Je evidentní, že u mne tento proces trval déle, nežli je zdrávo: rozum i paměť mi ještě slouží, ale této zprávě již mnoho let chybí adresát.

 Lepší pozdě nežli později? Chci se vyhnout frázím i sentimentu, a na místo toho mi nemístně naskakují aluze na filmy a knihy, které ani nemůžeš znát. Pokud si  ale na druhou stranu vzpomínáš, pak já se v době, kdy jsme se vídali, teprve psát učil...

Nevím, jak jsi tehdy viděla moji budoucnost, ale možná by tě potěšilo, že jsem svět, o kterém jsem od Vás slýchal vyprávět, viděl na vlastní oči.  I z té Tvé Ameriky jsem se však v myšlenkách vracel na zahradu, která byla mojí živnou, kultivační půdou.

Chtěl bych Vám za to, že jste se mě ujaly,  poděkovat.

Nejsem zpátečník, ani staromilec, ale mám za to, že je přirozené se navracet na místo, kde má člověk  zapuštěné kořeny, které je nutné znovu dohledávat, obnažovat  i vyvracet. Život ve výsledku není ničím jiným, nežli znovu vykládáním "textu svého příběhu" a nabýváním nových podob v proudu času. 

Hřbitov - zahrada- a mlýn... to je má cesta dětství, po níž se občas projdu i dnes, ačkoliv zahrada,  jak jsem ji znal, už  neexistuje,  a většinu z jejího osazenstva už dávno přikryla zem. Větve pamětní vrby se však i nadále pohupují nahoru a dolů a brána zarostlá břečťanem je životem a satyrskou zelení  překypujícím mementem Semelé. 

Chvíli se zdržím, nechám na sebe působit ducha místa, a projdu se po těch pár metrech čtverečních metrech slehlé paměti. Poté otevřu spodní vrata, přejdu ulici a dole u mlýna si sednu na náhon; poslouchám hučící řeku, s níž jsem spojený, a pozoruji její plynoucí proud a mlýnské, zubaté kolo času. Uklidňuje mě to, přestože vím, že nás stejně všechny jednou semele.

Neboť...

„…. až vše prozkoumáme,

dospějeme tam, kde jsme začali,

a poprvé poznáme to místo.

Neznámou  bránou v paměti,

kdy poslední kout země, který zbývá objevit,

je onen, jenž byl na počátku;

u pramene nejdelší řeky

hlas skrytého vodopádu a děti na jabloni,

neznámé, protože je nehledáme,

ale jen sotva zaslechnuté v tichu

a prostřed dvojí mořské vlny.

…a všechno bude dobré,

až se jazyky oně složí…

a oheň s růží vjedno splynou.“

MJ