Indiánský běh
Vytáhlí, přičmoudlí kolohnáti v apartních šortkách indických deblistů nenuceně předbíhají holky, kterým jejich přítel netaktně naznačil, že mají zadek jak almaru. Za nima na kilech nepříliš ztrácejí dýchavičné, oplácané mamky nadité v zeštíhlujících joggínách, které přidaly do kroku proto, aby jim neujel vlak a nedohnalo je černé svědomí za to, že občas zhřeší s kyblíkem oříškové zmrzliny u bollywoodské telenovely táhnoucí se líně jako med. Roztažený, několika kilometrový peloton pak uzavírají obzvláště excentričtí chodci, kteří namísto nordických hůlek používají selfie – tyče.
Krása běžců je nepochybně v očích pozorovatele, který momentálně sedí na ochozu promenády a ačkoliv ze slušnosti klopí zrak, zmocňuje se jej pocit, že se celá ta za něčím se ženoucí fronta postupně mění v nepatřičné panoptikum, klopotně a špatně rozfázovanou animaci lidských shromáždění, které utekly z divokých fantazií Brueghela staršího.
Kupředu levá a mládí vpřed, motají se do sebe kabely fejkových Dr.Dre Beats, útržky přežitých hesel a běžci, kteří si navzájem vytvářejí překážky, přepadají přes sebe, a smoothie šejkry, které jim přitom vypadnou z rukou na chodník, vydají bezobsažně dutý, plastový zvuk.
Bezesporu: na naše poměry hlučný a přelidněný brajgl, ale oproti všemu tomu ruchu kolem zde Bombaj přede líně jako mourovatá kočka, která se párkrát za den protáhne a sejde těch pár schůdků dolů, aby si blízla husté průmyslové kaše ochucené rybinou.
Netuším, a vlastně ani nechci, co všechno do této zátoky ústí, ale v těchto místech rozhodně nepřipomíná onen pekelný, zapáchající chřtán Huxleyho Bombaje, "nejohyzdnějšího města obou polokoulí“. Blahosklonnost tmy a zlatavý lem pouličního osvětlení navíc promění zátoku v „náhrdelník z perel“, zářivou runway, po níž se lidé pouze neběhají, ale přicházejí sem relaxovat, přicházet na jiné myšlenky, užívat si volný čas, fotit selfíčka, a hlavně hodně snít.
„Na prázdninách, nebo pracuješ?“ rozčísne pěšinku ticha mladík se skin fade pompadourem, nahodí si čupřinu a společně s kamarádem si ke mně přisednou na ochoz. "Spíš pozoruju," odpovím mu po pravdě. "Ve půl druhé ráno odlétám a na víc už nemám energii."
"Tohle je něco jako posvátný místo," provalí Rahul, který se do té doby spíše držel zpátky, chuchvalce ticha. "Marine Drive?" - "Myslím posvátný místo pro všechny, co přijeli za prací do Bombaje, aby si splnili svoje sny."- "A tak...chcete bydlet v prestižní čtvrti, vzít si Saniu Mirzu či nějakou bollywoodskou star?" Sania mladíky z Hajdarábádu pobaví, takže začnou své životní plány svěřovat v otevřeném duchu: "Já bych chtěl vydělat peníze, a pak odjet za prací do Kanady," maluje si Mahesh, "nebo tady založit nějakej start - up. Točit motivační vlogy, koučink, to by mě bavilo." Rahul se - možná s ohledem na joggující - zajímá o sport a chtěl by se prosadit ve sportovním marketingu. "Fajn, a co teda teďkonc děláte? - "Pucfleky v IT byznysu," ale to se brzy změní, přivře Rahul oči a zadívá se přes zátoku do tmy, která mezitím pohltila Malabárský vrch.
Nejde mi sice na rozum, jakými kroky jsou jednotlivé kariérní skoky provázány, ale nechci působit jako starý demotivátor a brzdit mladé v rozletu. Většina Indů navíc vyniká v pro mě esoterickém a pokrokovém IT odvětví, a vůbec ve všem neviditelném, zásvětním a tom, co k nim lze outsourcovat a zpátky pro jistotu poslat po sítí. Spousta mladých vlčáků by navíc - po vzoru Bílého tygra "v pasti úspěchu" - nejraději sežrala všechna moudra motivačních a koučinkových videí světa, přeskočila všechny ranky, zaměstnanecké třídy i kasty, a stala se rovnou lídry a entrepreneury. "Success stories" jsou samy o sobě úspěšný mediální žánr, pod jehož hlavičkou se dá prodat téměř vše, hlavně když to má příběh.
"Co tady děláš?" zeptal jsem se onehdy v Góe jednoho indického mladíka, který si to s nějakou technikou šinul k západu slunce nad pláží."Vloguju, dělám motivační a cestovatelský vlogy." Fajn, říkám si v duchu, ačkoliv jsem příznivcem spíše klasické transformační cesty a do Góy jsem se vydal vlakem hledat hrdinku z Tabucchiho Indického nokturna.
"Ok, ty se tim živíš?" snažím se věc včas zakotvit, protože se pohybujeme nebezpečně blízko "Earth Village" přetékající nabídkou namasté jógy a plážových meditací.
"Jasně". "A o čem to je?" - "Tak, cestování, komfortní zóny, lajfstajl, netradiční zážitky a občas nějaký ty motivace. Víš co myslím?" pokračovali jsme naplaveným, mělkým mořem směrem k skalnatému horizontu a já si u toho pro jistotu nezapomenul vycvaknout pár pozadí na motivační citáty, propagaci digitálního nomádění a podnikání z pláže.
"Snad jo, na mě to ale nijak nefunguje, moc tomu nevěřím." - "Jak to?" - "Nejsem na to ideální...ehm...říká ti něco teorie systému?" snažím se kontrovat a naznačit, že nejsem úplně blbej, a že jsem o tom taky něco přečet´.
Záhy si uvědomím, že se to pro danou chvíli příliš nehodí, ale na zkažení příjemné společenské atmosféry mám neoddiskutovatelný talent a zpravidla si neodpustím blbé kecy ani u hezkých obrázků:
"Zkrátka si myslím, že naprostá většina koučingů a motivací na hlubší úrovni nefunguje a nezpůsobí nějakou podstatnou změnu. Samozřejmě, nějak tě to nakopne a postrčí, zarezonuje to v tobě, koupíš si ze sebe lepší pocit, ale za chvíli si zase tam, kde´s byl. Síla zvyku...to nastavení lidský psychiky je trošku složitější...a hlavně, skutečná změna může přijít jen zevnitř...
...ale, třeba se pletu," dám si trošku zpátečku a pro jistotu si zatáhnu ruční brzdu. "Můžu teda ty tvoje videa někde vidět?" - "No, víš, já to nemám na youtoube po jedním účtem, asi bys to nenašel."
Dík, kámo. Jak typické! To staří latifundisté ještě stavěli na půdě, něčem hmatatelném,
co se dnes na divokých a zarostlých okrajích vesnic rozpadá v půvabné ruiny,
ruiny, v nichž lze narazit na prvobytnou, neobydlenou prázdnotu a pokoj prozářený jemným, stvořitelským světlem
a jednu obydlenou místnost s hrnci, začouzenými vařiči a malou, blikající obrazovkou do zemdlení nekonečné permutace příběhu "milionáře z chatrče".
Ono mnohdy okázalé pohrdání hmotným a vnějším světem je pro indické myšlení typické. Maďarský Žid Arthur Koestler to lépe než jiní popsal v knize Jogín a komisař.
Navrhuje v ní pojmout celé dějiny jako svár dvou typů sociálních reformátorů. Komisař je "technolog moci", věří ve změnu zvnějšku¨a shora, změnu, která je ordinována "vědecky" a bez ohledu na emoce a či názory "nekompetentních lidí".
Jogín zase naopak věří jen v dialog s nitrem a má za to, že se lepší uspořádání světa rodí jen ze změny vědomí lidí a jejich lepšího sebepochopení. Mezi těmito silami lidé žijí a pozicují své životy a zatímco u nás spravují "evro - panství" eurokomisaři prostřednictvím byrokratické kontroly, jejíž pozornosti neujde nic, kromě tisíců problematických migrantů proudících nekontrolovaně polopropustnýmí hranicemi, zatímco v Indii...
"Hele, je pravda, že v tý čtvrti kromě bollywoodských hvězd, zbohatlíků a politiků bydlí i mafiáni?" obrátím se ještě na rezidenční čtvrť Malabar Hill zahleděného Rahula, protože jsem usedlíky tohoto bájného kopce pravidelně zaznamenal v téměř mýtickém vyprávění lidí ze slumů a chudinských čtvrtí, kteří k nim - svým způsobem - vzhlíželi.
"Už ne," rozhodně, ale nepříliš přesvědčeně opáčí Rahul, "to byly devadesátky. Od tý doby jsou mnozí vzorní podnikatelé, na něž se nemůže, zvlášť když mají kontakty s politiky. Ale to jádro se podařilo vystěhovat až za hranice Indie. Dawood má údajně rezidenci v Pákistánu, ale to se jen píše, do tak vysokých pater nevidíš. Tyhle lidi si ale žijou skvěle, zatímco pod kopcem a vůbec milióny lidí v Indii nemají milióny co jíst a všechno se rozpadá..." zvážní mladík z Hajdarábádu a mně se vybaví Koestlerova "past svahu", v jejímž rámci je každá volba krokem po svahu dolů, a jelikož z jednoho kroku vyplývá další, tak se nakonec celé jednání "těch nahoře" řítí dolů samospádem, který dělá z politika zločince.
"Tak hlavně ať vám to vyjde...ať se vám podaří dostat tu vysněnou práci. Hodně štěstí," rozloučím se s dvěma indickými společníky v optimistickém duchu, protože se mi krátí čas a chci se přece jen naposledy ještě trochu projít po nočním, "duchovním světlem" ozářeném nábřeží. Oproti řečenému se všichni - alespoň na selfie oko - tváří šťastně, úspěšně a cool a já si jen tak báj voko odhaduji, kolik za to utrží lajků.
O kousek dál - v místě s dobrým výhledem na celou tu marine drive scenérii - zakotvím u malého ostrůvku zeleně oddělujícího promenádu a čtyřproudou silnici. Na chvíli v klidu spočinu a odložím si po necelém měsíci v Indii zcela vyčerpané tělo vedle vyprázdněné, uvolněné mysli. Z příjemného, téměř meditativního stavu mě vytrhne ostré a krátké zašustění, které se po chvíli dvakrát zopakuje. Ohlédnu se a v tom ohraničeném, ostrovním prostůrku, spatřím mezi trávou a kořeny pobíhat vypasenou krysu.
Vedle sedící muž, kterého jsem do té doby nevnímal, vyloví - jen tak mimochodem - z batohu balíček sušenek. Pomalu odtrhne svařený okraj a začne si - téměř obřadně - na sušenkách pochutnávat. A občas jich trochu nadrobí - pro krysu.
"Dáte si?" nabídne mi z otevřeného paklíku jak je u způsobných Indů zvykem. "Mockrát děkuju, já nejsem na sladký," zdvořile odmítnu a otočím se zpátky na - tu - krysu. Vyběhne z díry, sešrotuje naservírované sušenky, a pak zase na chvíli zmizí v trávě či labyrintu chodeb. "Ona je ochočená?" zeptám se téměř fascinovaně Inda. "Já jsem chodím každý den, mezi osmou a devátou." "Každej den?"
"Nechcete alespoň čokoládovou? vytáhne další balíček. "Tak dobře," vložím si plátek sušenky do polootevřených úst a začneme si s dokonale vycvičenou a behaviorálně napodmiňovanou krysou povídat.
Celý ten chaotický všehomír nezměrné Indie se smrskne do malého prostoru mezi mořem a silnicí, do pár chodbiček a provrtaných drah.
Všechno má najednou smysl, vyvážený řád, už se nemusím za ničím honit, protože jsem došel pokoje a míru. Nepředstavoval jsem si sice, že se ono proklamované "duchovní prozření" a "vesmírné souznění" dostaví v rušné Bombaji s domestikovanou krysou za zády, nicméně proti Višnuově gustu...
"Už budu muset jít, musim na letadlo, tak děkuju," rozloučím se s Rohanem a přislíbím mu, že mu fotku na památku na dodanou adresu zahrady někde pod Malabárským kopcem pošlu. "Tak zase za rok mezi osmou a devátou," odlepím se z lavičky a mávnu mu na rozloučenou. Zdá se mi sice, že bych v tom blaženém, vegetativním stavu nicnedělání mohl setrvat do nekonečna, ale zároveň už vím, že bych ze zvyku pohodlného usazení na jednom místě a "duševní stability" ve výsledku pošel.
Podvědomě tedy přidám do kroku, a směrem k místu, kde lze na Marine Drive sednout na taxík, prostřídám indiánský běh s chůzí...
Michal Josephy
Zpustlá zem
"To jedeš včas, puszta má ještě barvy! V červenci a srpnu je to pustá, vyprahlá zem," říká mi pan domácí, který pronajímá pokojík se šuplíkem a biblí
Michal Josephy
Azore, ke mně!
„Pojďte dál,“ pověsí se na těžké dřevěné dveře mladá a drobná senhora. „Jí si nevšímejte,“ mávne rukou nad dorážejícím štěnětem, které mi laškovně okusuje lýtka. „Je to ještě tele, dělá jak praštěná.“
Michal Josephy
Vězněm kláštera
Uprostřed mrazivé zimní noci léta páně 1824 bylo Klášterní náměstí liduprázdnější než kdy jindy. V husté vánici se vytrácel zvon z nedalekého kostela Narození Panny Marie a drobná dívka, přecházející z domu do domu, se po pár
Michal Josephy
V oku ženy
Vysoko v horách, svažujících se do úrodných údolí etiopského Hararu, žije "kmen" Argobba, jehož ženy mají na poměry světlejší pleť, úzké, elegantní nosy, mandlovitě tvarované oči a jejich vyhlášená krása, které údajně podlehl i ně
Michal Josephy
Za moře temnoty
Pozdě v noci, kdy všechno kolem utichlo, vylezl na balkon, vzepřel se zápěstími o hrazení a zadíval se do dáli.
Michal Josephy
O Hararu a čarovné moci hyen
„Baby, Jalla, Koti!“ zavolá Abbas do tmy, která střeží hradby Hararu v sedmi posvátných kruzích a poté na čas zmlkne. „Počkej, už to bude,“ utrhnu zuby kus leukoplasti, kterou jsem si k objektivu přidělal malou ruční baterku.
Michal Josephy
Rozhodčím v bordelu
Stojím v područí stopatnáct stop vysokého Krista, rozmáchutého nad horizontem Ria jako majestátný albatros. Se shovívavým výrazem fotbalového sudího, který dává pozemskému zápasu volný průběh,
Michal Josephy
Létokruhy
Prach, který se po dlouhá léta kupí u hřbitovní zdi, v červenci vyschne a zalesknou se v něm kousky křemičité, slídové zbrusky.
Michal Josephy
Noční ptáci
„Má vůbec smysl jít spát?“ nadnesu pozdě v noci parťákovi, který se snaží zalézt do své žluté kapsule, aby si nechal zdát o tom, že se mu konečně podaří zprovoznit vestavěný TV – sat a porno s japonskými školačkami.
Michal Josephy
O nečitelnosti světa
„Akasaka, Nogizaka, očima přejíždím po zmenšeném plánku metra, přeskakuji z barvy na barvu a hledám slova, která mi znějí alespoň trochu povědomě, snad díky rytmu dětského rozpočítadla či spravedlivým Rozsudkům soudce Ooky.
Michal Josephy
Jsem nula
„Pojď za mnou,“mávne rukou dívka balancující na hraně vysokého obrubníku a jedním plavným pohybem najde ztracenou rovnováhu. Na chvíli zaváhám, protože si nejsem jistý, že jde o nejlepší možný způsob, jakým si můžu zvrtnout kotník
Michal Josephy
Má milka Tamilka
“DDANGG”, nakopl jsem plechovku, která vydala přesně takový zvuk, jaký může mít jen duté a nevyplněné nedělní odpoledne. Slunce si předvečerem hrálo na schovávanou a oceán se líně vyléval na negombskou pláž.
Michal Josephy
Zelený Buick Roadmaster
se vymotal ze sítě ulic starého města, protáhl se ucpaným Vedadem a zařadil se do rychlého pruhu na Avenidě de la Independencia. Zvuk, který jsem zachytil v kabině vozu, byl rozechvělý nárazy horkého vzduchu, prskal a chrčel jako
Michal Josephy
Selfie na háku
Centrum Malakky připomínalo pouť. Kolem náměstí projížděly alegorické rikši, které byly vytuněné tu do podoby Supermana, tu do Hello Kitty, a na celé kolo vyřvávaly globální popové odrhovačky z vestavěných reproduktorů...
Michal Josephy
O vlnách a vodních bohyních
Vlnění, pruhy modré a bílé. Nic víc, nic míň než opakující se záblesk tropické iluminace a vlnová délka světla v rozsahu 430 ~ 500 nm.
Michal Josephy
Světy mezi světy
„Život je dítě, které si hraje, hraje s kostkami (...)“* K tomuto zlomku, stejně jako k životním situacím, ve kterých bylo možné si hodit kostkou, jsem teprve musel dospět.
Michal Josephy
Na trhu lásky
Ve vietnamské obci Khâu Vai se pravidelně koná trh. Na tom by nebylo nic tak neobvyklého – pokud by se na něm nescházeli ex – partneři, nenabízely ženichům nevěsty a nesjednávala manželství. „Trh lásky“ však může nabývat nejrůznějších podob...
Michal Josephy
Armáda krásy (Rio de Janeiro)
Kristus pózující na hoře Corcovado fotografům je téměř nadpozemsky dokonalý. Tělo má jako z mramoru a vrásky mu nepřidělává ani to, že musí odolávat svodům spoře oděných žen a rozmáhajícímu se kultu těla.
Michal Josephy
Fanny
Jeden z hostů si z brady smetl kousky slaného koláče, druhý si z tváře odlepil letící ubrousek, a Bruno, majitel podniku, se tak trochu škodolibě zašklebil. Přístavem se prohnal prudký poryv mistralu, krátce zahvízdal v lešenových trubkách, a zase jimi proklouzl pryč.
Michal Josephy
O významné zeleni
„Znám bulvár Saint - Michel, tam jsem včera šel s Marie Claire,“ notuji si v duchu, když procházím pod mohutnými korunami stromů lemujícími opěvovaný pařížský boulevard. Slunce prosvicuje listy, které jsou čerstvě zelené, ale ve vzduchu je cítit, že podzim se pomalu blíží.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 270
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3005x
www.josephy.cz
Seznam rubrik
Oblíbené články
- Nahý ostrov Gavdos-Lidé a Země č. 05/08
- Sloupek ve stylu "talking wise heads":
- Křehcí nadsamci. (Orientace LN)
- Duhové Kapverdy