Světy mezi světy

„Život je dítě, které si hraje, hraje s kostkami (…)“* K tomuto zlomku, stejně jako k  životním situacím, ve kterých bylo možné si  hodit kostkou,  jsem teprve musel dospět.   

„Favela Santa Marta?“ obrátím se s respektem  na skupinu ozbrojených policistů, kteří hlídkují u hlavní ulice ve čtvrti  Botofago. „Ano,“ odpoví jeden z nich vstřícně.  Průhledem mezi střechami   zahlédnu barevné kostky , domy ledabyle poházené i pečlivě vyskládané na vysokém kopci.

„Pacificada?“použiji základní, ale ne zrovna dvakrát spolehlivé rozlišení toho, zda je favela bezpečná, nebo naopak. „Pacificada,“ dosvědčí příslušník a rozhodný tón jeho hlasu mi na poprvé dodá odvahy. „Takže si myslíte, …“  nahlédnu znovu do místa, které mi vzdáleně připomíná dětskou stavebnici,“ …že bych se mohl podívat dovnitř?“

Tak 

               fajn.

Děti lítaj´ po schodech nahoru a dolu, teta kuchtí feižoádu jak pán, ve vzduchu poletují igelitoví draci,  páry v letech udýchaně stoupají k modlitbě do kostelíku Igreja do Nazareno a zhluboka oddechují.

-Martička byla fajn. Někdejší zanedbaný slum dnes vypadá jako módně nastrojená figurína vystavená ve výkladní skříni favel, které se takzvaně podařilo pacifikovat. Dostat pod policejní kontrolu, vytlačit drogové kartely a revitalizovat. Pokud člověk nefotí místní proti jejich vůli, nenaváží se do místních baile – funkerů (trénovaných nejen v beat – boxu, ale i boxu), favelu si v klidu a sám projde, aniž by měl pocit, že je v  lidské  ZOO.

S Rocinhou či Vidigalem je to horší. Santamarťané, „lidé kopců“, od její návštěvy bez rodilého průvodce zásadně odrazují: „pořád se tam občas střílí!“  A  podobně to vidí  i  oslovení „lidé asfaltu“, většinoví obyvatelé Ria. Názory místních je dobré brát bezpochyby na zřetel, ale ne do písmene. Ukazuje se totiž, že jejich „obraz favely“ je mozaikou složenou z akčních klipů televizních zpráv,  bulváru přetřásaného na ulici a taktéž i z „doslechů“, jejichž původ a věrohodnost nedokáží blíže posoudit.  Většina lidí z pláží dokonce ve favele nikdy v životě nebyla, protože k tomu nevidí sebemenší důvod. Neznamená to však, že by se o tom každý měl jít přesvědčit sám a na vlastní oči. Zvlášť když není Carioca…

Neřádi na okraji

 „Můžu projít?“ ptám se skupinky tří mužů bohorovně opřených o stěny jednoho z těch barevných domů, které z dálky vypadají, že musí co chvíli spadnout.  Sevřený  vnitroblok stírá  rozdíl mezi veřejným a soukromým prostorem a  úzké chodby ve mně vyvolávají jistý pocit tísně a úzkosti, který jsem musel poprvé zažít při průchodu porodními cestami. „Dík, jak je?“ snažím se  s nimi navázat přátelský kontakt, aby mi hermeticky neodřízli cestu ven, kdykoliv se jim zamane. Zřejmě je překvapí a zároveň obměkčí portugalština, jelikož se dají do nezávazného hovoru. Vlastně se v té chvíli cítím v bezpečí, ukonejšený dávkou prolaktinu a občasnými výbuchy přátelského spontánního smíchu. Úsměv mi  zmrzne na tváři teprve v okamžiku, kdy vytáhlý excentrik s afrem sáhne do kapsy a vytáhne bouchačku.

 Tak se mi to alespoň v ten oka mžik jeví a moje tělo reaguje odpovídajícími pocity. Ve skutečnosti je to ale virtuální realita, protože Kudrnáč mi místo pistole přiloží k hlavě mobil, na kterém pustí jakési video. Obraz po chvíli  najede na detail, ve kterém rozeznám Kudrnáčovu tvář, jak se v těsné blízkosti přetahuje o maso se zuby cenícím psem. Nedá se říci, že by mě daný výjev uklidnil;  získám však nějaký čas na analýzu toho, co mi tím vlastně chce říci. Můj dojem je, že  se jedná o dramaticky umně vystavenou předehru toho, co bude následovat a /nebo o zastrašení. Na tomto základě mi vrozený manifest zavelí:  „Bojuj, nebo uteč“.

 Namísto zbrklé reakce si v naději, že získám alespoň nějaký klíč k situaci,  prohlédnu video až do konce (ledový pot mezitím ztuhne a vytvoří na povrchu ledovou krustu). „To jsi dobrej,“ říkám Kudrnáčovi, „protože tohle je to nejnebezpečnější, co lze psovi udělat…“ Když si  dnes z odstupu tuto situaci přehrávám,  přemýšlím o tom, co by se stalo, kdybych se zachoval jinak. Možná mi nic nehrozilo a Kudrnáč mě chtěl jen pobavit. Proč ale zrovna tímto? Buď jak suď, chemie skupiny se od té chvíle promění  a já se mohu dozvědět i něco bližšího o životě ve favele.  „Takže říkáš, že pes tady  není [kaú], ale [kašoku]? Ty krávo…“  Střelenej Kudrnáč byl  v každém případě  jedním z nejvýstřednějších typů, jaké jsem kdy potkal. Tváře měnil rychleji nežli hrdina tisíce tváří a já nevěděl, k jaké z nich právě mluvím. Dnes už mám ale  jasno,  musel to  být  sám Hermés! Těkavý a  rtuťovitý messenger spojující oddělené světy,  průvodce na cestách podsvětím (kam se všichni ti pacifikovaní živlové z kopců stáhli), ale i  obchodníků a zlodějíčků král. „Vem´ mi  jednooo,“  zahuláká na něj Tiago, aby mu Kudrnka donesl pivo, ačkoliv vzápětí kápne božskou, že „ na něj zrovna nemá“.  „Vezmi to  velký, to je na mě,“ snažím se upevnit tmel skupiny, ale zároveň zmíním slovo „peníze“. Tiago s nelibostí svraští nos a zakroutí hlavou: „Tohle slovo tady neříkej,“ seznámí mě s jedním z pravidel favely. „Tady se říká  třeba „ dnes nemám“, ok? Tak na zdraví, kámo…“

 Odpad společnosti

 Další rundu platí Bruno, třetí z party.  V odpolední výhni pustí do šachty ledovou skleničku, říhne, a ochotně mi vysvětlí, proč je  slovo peníze tabu. Z jeho slov pochopím, že zatraceně vysoká nezaměstnanost zvyšuje citlivost na jakékoliv narážky na sociální status, tudíž se i o ní mluví opisem: „Zrovna teď nic nemám (práci, pozn. aut.), ale čekám, že se zase něco namane.“ Příležitost však nevytváří jen zloděje, dětské gangy,  distribuci drog či přepadání gringos – jak praví tradovaný folklór. „Jeden čas jsem třeba  opravoval lehátka  a navážel je dolů na pláž a zpět,“ vzpomíná Bruno. „Taky mě baví vrtat se v motorech, občas spravím nějakou tu motorku. Vím já…Musíš zkrátka hledat skuliny. Někdy to jde ale kurevsky ztuha. Tutam dojde i na železo, ale abych byl vyloženě catador, to tedy ne !“  Brunovo rozhodné popření vycházelo z toho,  že catadores jsou lidé, kteří se živí tím, co již společnost nepotřebuje a vyhazuje to na konec, ale také někdy i nový začátek „spotřebního řetězce“. Způsob obživy této  subkultury je i ve favele společensky stigmatizován a postrádá jakoukoliv sociální prestiž. A tak  se někdy i kovaní  catadores bojí ke své subsistenci přiznat (podobně jako mnozí obyvatelé favely k místu bydliště) a nemaskují to pouze tak, že se  po návratu ze skládky převlečou za rohem do "hodobóžového", aby nesmrděli snadno rozpoznatelným a invazivním puchem. Kromě zbytků použitelného jídla a obnošených oděvů se na skládku chodí zejména pro materiál, který lze následně zpeněžit ve „sběrných surovinách“.  

„Je to tak, uživit se je někdy hodně těžký,“  dosvědčuje Tiago, „ale pokud se ti daří, jsi svým pánem a můžeš trávit čas s kámošema nebo tím, co tě baví,“ spiklenecky se zakření na Kudrnáče. Jakýsi „ neformální survivalismus“,  který  ve favelách pěstuje, není rozhodně vždy ilegální, a přesto „neřádům“ poskytuje  jistou nezávislost při tvarování života mimo obvyklý pracovní řád a disciplínu. „ To svoje si ale musíš vybojovat,“ přihazuje Kudrnáč, který má ve favele otevřený malý řekněmebar a kámošům občas naleje na sekeru. „Je to jako ve psí smečce,“ inspiruje ho zřejmě pes, který se mu motá u nohou, „akorát tady to máš tuplovaný tím, že si jednak musíš získat respekt ve favele, ale i  venku, ve většinový společnosti. Pokud tam chceš tedy uspět. Ale pro ně téměř neexistuješ, i kdybys uměl něco líp než oni, tak radši budou dělat, že tě nevidí. Jsi jinej, jsi z favely, proč by tě měli mezi sebe přijmout,  zapojit?“-„  Jasně. Jsi pro ně volnej jezdec, budou se smát, nebo se tě bát,“ snažím se pouze s pochopením nepřikyvovat hlavou. „Cože?“ zarazí se Tiago, který už zřejmě dotankoval včerejší zbytkáč a začíná být trochu nevrlý a agresivní. „Něco jako sólista ve fotbale,“ snažím se najít případnější přirovnání, které není zrovna přesné, ale stačí mi na něj slovní zásoba. „No jasně,  a tak to i bude. Pro společnost budeme dealeři, odpad -  i když tu teď místo narcos vládnou chlupatí,“ odplivne si Tiago, „člověk aby se večer bál zakalit.“  Uvolněná atmosféra, která ve skupině dlouhou dobu  převládala, uvolnila mezitím i průchod frustracím. Sahám k bulvárně osvědčenému odlehčení v podobě ženských a fotbalu, ale ani to se mi nepovede. „Nauu! O ženské se neříká, že je [goštóza].  Když se ti líbí, je hezká, řekni prostě že je [linda] a basta! Gostosa...to je jak kdybys mluvil o roštěnce, kusu masa, nebo o nějaký rajdě,“ zasyčí Tiago. Je mi jasné, že pokud chci v klidu bezpečí odejít, je právě na čase, což mi s ohledem na napitého Tiaga naznačí přátelsky naznačí i sám  Kudrnáč.

 Citlivka stydivá 

Amanda si s lehkým křupnutím protáhne krk,  uvelebí se na plastikovém křesílku, zapálí si cigaretku a vyfoukne kouř koketně kabaretním způsobem.  „Monsieur, budete si přát?“ – je jen pokračováním gesta, ozvěnou pařížského polosvěta, která v separé z vlnitého plechu nezazní.  Dokonce ani bordelmamá není žádná paní Sabatierová, v jejíž skvostném hampejzu si ruku se zkažeností podával i  Charles Baudelaire. Sedím tváří v tvář ženě, jíž jsem před chvílí oslovil, ale dosud znám jen její jméno; ano, podobně jako název bordelu nepostrádá jistou poetičnost. Mi – mó – za – našpuleným ženským rtům prostě svědčí.

Jenomže tyhle Květy zla jsou úplně jiný rod i třída. Zatímco Favela je původně názvem pro odolnou rostlinu, která je schopna zaklíčit i ve skalnatých neúrodných kopcích,   Mimosa pudica (citlivka stydlivá) je podle biologické taxonomie poléhavá liána rostoucí v Brazílii, která je známá svojí  citlivostí na dotyk. Těžko tedy hledat delikátnější název pro bordel, nežli Vila Mimosa. „Jsem tady už šest let,“ svěří se z ničeho nic Amanda do ticha  a odklepne si cígo do prasklého popelníku.  Do té doby jsem se pouze snažil číst v její tváři, pokryté silným nánosem pudru připomínajícím prach na kapotách aut,  do nichž se čmárají vulgární symboly či vzkazy.

„Už jsem zkrátka nevěděla jak dál,  zhroutil se mi svět,“ pokračuje jako kdyby se potřebovala někomu cizímu vyzpovídat. „Vydělám si tak pětkrát víc než v normální práci, o kterou jsem dole (mimo favelu pozn. aut.) přišla. A u nás o slušnou práci nezavadíš," objasňuje důvod, pro který si před mnoha lety podala ruku se společensky potíraným i požehnaným  "hříchem“.  "Ale teď jsem spokojená," uhne nezvykle stydlivě pohledem.V tom pohybu se v červeně nastříknutých očích odrazí její žitý svět, rozechvělý mimózní přízrak, jeden z nejubožejších pouličních bordelů na světě, který má asi tolik šarmu jako dělnická ubytovna, nonstop bar, autodílna a prádelna zároveň. Oplzlé dějiny hanebnosti se zde píší od sedmdesátých let 20. století, kdy prostitutkám smělé urbanistické plány zrušily rezidenturu Mangue, kam byly vyhoštěny v souvislosti s návštěvou belgického krále Alberta I. v roce 1920 pro dobrý image města. Společenský tlak na to, aby se alespoň na oko prostituce regulovala, vzrostl spolu s fotbalovým šampionátem a pravděpodobně zesílí i s pořádáním letní olympiády v roce 2016:  „ Fotbal je tady svátost, nesmí se na něj sáhnout. Už teď hrozí třeba za vylepování inzerátů v telefonních budkách vysoký pokuty. Nebo po nás chtěj´, abychom se stáhly z ulic a nabízely služby z okna domů, jako tomu bylo kdysi dávno,“  procedí mezi zuby Amanda. „Podle mě s tím ale stejně nic neudělaj´.  Já mám před svým prahem čisto…“

Rozhodčím v bordelu

Na Mandě jsou nejvýraznější oči.  Na malování rozhodně nešetří: hustý nátěr kanárkovou žlutí je podtrhnut černou linkou alla prima. Když  práskne těžkýma a dlouhýma řasama, cvakne klapka, začne nový filmový záběr. Snažím se na ní vnímat to hezké, ale oči mi nejdou přivřít nad tím, že ve svých  pětadvaceti vypadá na pětatřicet. Navenek je obhroublá, ale jak z ní s přibývajícími minutami padají nánosy make – upu, kil a společenské role, lze poznat, jak je vnitřně nejistá. Projeví se to i ve způsobu, kterým odmítne fotografování – nestydí se za to, co dělá, ale za to, jak vypadá: „Tahle práce si prostě vybere svou daň.  Měl jsi přijít před lety, to jsem ještě byla mulatta,“  nakreslí mi před očima krásnou Dívku z Ipanemy: 

Olha que coisa mais linda

Mais cheia de graça

É ela menina

Fotka je však pro Amandu intimnější záležitostí, nežli nejvulgárnější sex, a já to míním respektovat.  Podobně ambivalentní charakter má i samotná prostituce. Sama o sobě není ilegální a kriminalizována, pouze v několika konkrétních případech jako je komerční sex nezletilých, obchod s bílým masem (…)  Přesto přese všechno je prostituce většinovou společností odsuzována a stigmatizována, což  občas policii dotlačí k akci:  „Policajti nám většinou dávají pokoj,“ vypráví ze zkušenosti Amanda, „taky si rádi přijdou na své, točí se tady dost peněz. Nesmíme ale třeba  na kšeft mimo povolenej plac, pobuřovat, dělat v noci bordel  a  věci, co jsou vyloženě nezákonný,“ odmlčí se na chvíli. „ No jo, jenomže to by taky ti nahoře mohli časem zakázat chlapům š….t a mohli bychom to tady celé zavřít, že jo,“ zařehní se nahlas Amanda až lehce zvrátí hlavu a její do široka roztažené rty odhalí překvapivě pěkné zuby.  Ten smích mi zní v uších pěkně dlouho; poraženecký i vítězný, drsný i jemný, ale i gothamovsky zlomyslný. Svým způsobem se mnou zatřese jak elektrošok, protože si uvědomím, že tahle garáž – dílna – bordel je zkrátka  prostor vklíněný mimo dobro a zlo: mimo obvyklou morálku, hodnotové i estetické cítění.

Nedivím se tomu, že Manda – podobně jako některé její kolegyně – se ve svých očích  vidí jako zbožná a slušná katolička. Zároveň totiž věří tomu, že "sudí", jež je rozpažen nad městem,  do bordelu nechodí, a tak je  ani nesoudí.  „Žencký z Mimózy“ zkrátka dobře vědí, že i protiklady mohou mít své klady, a tak navzdory své citlivosti podstupují v masce hrubosti každodenní milostné zápasy o holou existenci. Prvotní hřích je zde obehráván do zblbnutí jako návykový letní hit, prostředí syrové a halucinogenní jako amazonská jungle. Dovnitř a ven, ven a dovnitř.

Ne, už se vážně nepamatuji, co jsem Amandě řekl, když se zase začala smát. Vím jen, že jsem z toho měl radost, protože to  odlehčilo situaci. A také to, že když jsem se díval na její plné rty a pěkné zuby, nemohl jsem se ubránit vědomí, že spolu s nim odhaluje nemilosrdný horizont, bezedný, zející chřtán. V tom roztočeném víru jsem  zahlédl místo, které  sice dává život a zajišťuje existenci, ale též ji nemilosrdně stravuje. Viděl jsem Mimosu jako masožravou kytku, vaginu dentata, mající ve svých listech zavinuto vše, co je obsaženo v lidské nátuře - bez ohledu na to, zda to někdo nechce vidět či na to nemá sílu.  A v temných a úzkých spárách mezi světy spatřil jsem jemné, strašně krásné květy.  

 ---

(*„Život je dítě, které si hraje, hraje s kostkami: království náleží dítěti.“ Herakleitos, zl. B52)