Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Létokruhy

28. 07. 2016 13:12:22
Prach, který se po dlouhá léta kupí u hřbitovní zdi, v červenci vyschne a zalesknou se v něm kousky křemičité, slídové zbrusky.

Jen trochu více foukne, ale stačí i neopatrně a ztěžka našlápnout, a letitá usazenina se vznese do vzduchu a někdy vystoupá tak vysoko, že krátce štípne v očích.

Stříbrný kouřový oblak zůstává i za sandály kluka, který pospíchá dlouhou, svažitou uličkou vedoucí kolem starého hřbitova. Kvapí si to dolů, občas poskočí a popoběhne, a tak nelze vyloučit, že prach víří schválně. Přestože kdysi zaslechl, že je zde pohřbený někdo z jeho předků, u hřbitovní zdi se příliš nezdržuje a chce mít cestu, která je v jeho očích nekonečná a jednotvárná ve své neměnnosti, co nejdříve za sebou. V tuto chvíli ho ostatně nic netíží a vítr, který nabral z kopce, mu tu a tam rozčísne pěšinku v lehce přerostlých vlasech.

Po pár metrech, kdy se prach rozvířený sandály začne usazovat, zahlédnu jeho postavu u kovové brány zhusta porostlé břečťanem. Střídavě se přikrčuje a šponuje na špičky a zřejmě tak hledá nepravidelné a zřídka se vyskytující otvory, kterými by mohl nahlédnout dovnitř. Netrvá to dlouho a průhledem mezi pletivem a trsy obrostlého větvoví zřejmě zahlédne něco, co jej ujistí o tom, že dveře do zahrady jsou mu otevřené...

- Nemešká tedy příliš a částí své váhy se pověsí na kovovou, vrzající a na silné pružině zavěšenou kliku. Nevelká, úzká mezera mu postačí k tomu, aby se prosmýkl branou dovnitř a otřel si triko o praní vzdorovitou směs rzi a sloupaného balakrylu, kterou se snaží zbrkle setřást, takže ji nakrásně rozmaže konci prstů. Ale což...po roce je zase tady, v tajuplné dílně přírody, v zahradě plné divokých, pokroucených kmenů a šlahounů větví majestátní vrby, které jako noblesní, nadýchaný přehoz spadají až téměř k zahradnímu stolku prostřeného bílým, vyšívaným ubrusem. Ve větru, který sem přichází od řeky, se tyto závěsy neustále lehce pohupují a v souhře s třpytkami, odrážejících se od sklenic z broušeného porcelánu a kameninové mísy s ovocem, vytvářejí pozoruhodné optické divadlo v místech, kde by se jinak prostíral vlahý, přívětivý stín.

Mlčenlivé letní zátiší i beze slova prozradí, že teta Róza přijela a nebude to trvat dlouho, co si s chlapcem padnou do náruče, a on – při uvítacím polibku na tvář, kterému jej naučila - ucítí nezaměnitelnou vůni vybraného růžového krému a pleť jemnou a pomačkanou jako bavlněný papír. Konečně je tady léto a s ním i velká sklenice domácí limonády, dětské perlivé bowle a příběhy z „velkého světa“, který jej přitahuje tajemstvím a nedostupností...

V tomto ohledu by nebylo ohleduplné zapomenout na tetu Zděnu, bez níž by osazenstvo nebylo kompletní. Sidi byla čestným členem zahradní společnosti, která se v červenci pravidelně scházela u stolu, protože Róza svou sestru nikdy nezapomněla živě vyvolat ze svých vzpomínek (bez ohledu na to, jaká byla v Americe, kde našla štěstí, právě hodina). Zděéna - jak se její jméno světácky protahovalo - mi však nebyla známa pouze z vyprávění, a nebyla to pouze opěvovaná legenda, mytický přízrak amerického úspěchu a věrozvěst buržoazní bohémy. Ve své domovině se občas ukázala, aby dostála svému jménu.

Pro malého kluka, jehož obzory byly omezeny zahradou, rodným domem a městem, její jméno označovalo vše, co se nacházelo „za zdí“ (a nebyly to jen nejasné a nedosažitelné obrysy Kolumbových Amerik).

Teta Zděéna byla zkrátka pojem, který se vytvářel a udržoval téměř samočinně a bez větších nákladů. Stačilo k tomu trochu geografického odstupu a pelu stlučeného ze směsi exkluzivity, lehké extravagance a starosvětské světáckosti, která se mj. projevovala uměním žít a stárnout, v dnešním světě nápodob a karikatur těžko zbadatelném.

Nic ze své pověsti si přitom Zděna nemusela kupovat: klukovi z mlýnské zahrady byl po dlouhá léta věrným přítelem fosforový skotský teriér, filigránsky zpracovaný odznak z dovozu, který stále tahá po kapsách, přes den jej venčí na slunci, večer jím všechny oslňuje a v noci si s jeho pomocí čte pod peřinou. Dokud se mu jednoho dne pes u řeky neztratí, má pocit, že s sebou tahá věčné, nevyhasínající světlo dětství, a nepotřebuje si jím na lidi kolem sebe nikterak posvítit.

Nežli se však stačí po světě rozkoukat, je z něho dospělý muž, a všechno, co mu tehdy bylo jasné, se prostírá v žlutozelené mlze plné nezřetelných otázek:

Byly tetičky skutečně tetičky? Co skrýval obytný, zahradní altán kromě nasládlé vůně pudru a zpráchnivělého dřeva? A stál tam vlastně vůbec? Kam se poděl bělostný mlýn a louka pod zahradou, kam jsme se chodili koupat a kde se na břehu řeky bělila prostěradla? Kudy se vytratila vůně čerstvě posečené trávy, divokého vína, naježených ostružin a rozmačkaných bobulí červeného rybízu? Kdo byl pan V., s nímž si teta R. tak ráda povídala přes zídku? A kde se vzala madam Yvonne, Márinka a Ema Destinnová? Není to všechno jen klamavá vzpomínka, idylická replika Snidaně v trávě, která po dlouhá léta visela doma v obýváku? Kde končí lamarckismus a začíná epigenetická paměť? Nepohybujeme se všechny ty roky našeho života v létokruzích? Není nakonec jediným opodstatněním a ultimátním důvodem psaní to, že chceme zaplnit prázdno rotující kolem hutného středu a nechceme dopustit, aby všechno upadlo v zapomnění?

Zděna F. , Bedford Ave xx, Brooklyn, NY 11211

Milá Zděno,

vím, že jsem si dal hodně na čas, ale teprve před pár týdny se mi na půdě podařilo objevit obálku s Tvojí "zpáteční adresou". Dlouhou dobu jsem rovněž netušil, v jaké jsme byli přízni, a pokud mi to bylo z nějakých důvodů zatajováno, pak tak bylo činěno poměrně úspěšně. Je sice možné, že jsem mohl v napsat dříve, ale nebylo možné, abych tak činil z odstupu času, který třídí a zhodnocuje zkušenosti a umožňuje ocenit ty nejcennější.

Je evidentní, že u mne tento proces trval déle, nežli je zdrávo: rozum i paměť mi ještě slouží, ale této zprávě již mnoho let chybí adresát.

Lepší pozdě nežli později? Chci se vyhnout frázím i sentimentu, a na místo toho mi nemístně naskakují aluze na filmy a knihy, které ani nemůžeš znát. Pokud si ale na druhou stranu vzpomínáš, pak já se v době, kdy jsme se vídali, teprve psát učil...

Nevím, jak jsi tehdy viděla moji budoucnost, ale možná by tě potěšilo, že jsem svět, o kterém jsem od Vás slýchal vyprávět, viděl na vlastní oči. I z té Tvé Ameriky jsem se však v myšlenkách vracel na zahradu, která byla mojí živnou, kultivační půdou.

Chtěl bych Vám za to, že jste se mě ujaly, poděkovat.

Nejsem zpátečník, ani staromilec, ale mám za to, že je přirozené se navracet na místo, kde má člověk zapuštěné kořeny, které je nutné znovu dohledávat, obnažovat i vyvracet. Život ve výsledku není ničím jiným, nežli znovu vykládáním "textu svého příběhu" a nabýváním nových podob v proudu času.

Hřbitov - zahrada- a mlýn... to je má cesta dětství, po níž se občas projdu i dnes, ačkoliv zahrada, jak jsem ji znal, už neexistuje, a většinu z jejího osazenstva už dávno přikryla zem. Větve pamětní vrby se však i nadále pohupují nahoru a dolů a brána zarostlá břečťanem je životem a satyrskou zelení překypujícím mementem Semelé.

Chvíli se zdržím, nechám na sebe působit ducha místa, a projdu se po těch pár metrech čtverečních metrech slehlé paměti. Poté otevřu spodní vrata, přejdu ulici a dole u mlýna si sednu na náhon; poslouchám hučící řeku, s níž jsem spojený, a pozoruji její plynoucí proud a mlýnské, zubaté kolo času. Uklidňuje mě to, přestože vím, že nás stejně všechny jednou semele.

Neboť...

„.... až vše prozkoumáme,

dospějeme tam, kde jsme začali,

a poprvé poznáme to místo.

Neznámou bránou v paměti,

kdy poslední kout země, který zbývá objevit,

je onen, jenž byl na počátku;

u pramene nejdelší řeky

hlas skrytého vodopádu a děti na jabloni,

neznámé, protože je nehledáme,

ale jen sotva zaslechnuté v tichu

a prostřed dvojí mořské vlny.

...a všechno bude dobré,

až se jazyky oně složí...

a oheň s růží vjedno splynou.“

MJ

Autor: Michal Josephy | čtvrtek 28.7.2016 13:12 | karma článku: 21.08 | přečteno: 375x

Další články blogera

Michal Josephy

Azore, ke mně!

„Pojďte dál,“ pověsí se na těžké dřevěné dveře mladá a drobná senhora. „Jí si nevšímejte,“ mávne rukou nad dorážejícím štěnětem, které mi laškovně okusuje lýtka. „Je to ještě tele, dělá jak praštěná.“

7.9.2017 v 12:33 | Karma článku: 19.49 | Přečteno: 1507 | Diskuse

Michal Josephy

Indiánský běh

Nikdy, ale opravdu nikdy jsem neviděl přehlídku tolika prapodivných běžeckých stylů jako na bombajské Marine Drive.

27.4.2017 v 11:57 | Karma článku: 19.53 | Přečteno: 485 | Diskuse

Michal Josephy

Vězněm kláštera

Uprostřed mrazivé zimní noci léta páně 1824 bylo Klášterní náměstí liduprázdnější než kdy jindy. V husté vánici se vytrácel zvon z nedalekého kostela Narození Panny Marie a drobná dívka, přecházející z domu do domu, se po pár

20.12.2016 v 13:38 | Karma článku: 25.65 | Přečteno: 530 | Diskuse

Michal Josephy

V oku ženy

Vysoko v horách, svažujících se do úrodných údolí etiopského Hararu, žije "kmen" Argobba, jehož ženy mají na poměry světlejší pleť, úzké, elegantní nosy, mandlovitě tvarované oči a jejich vyhlášená krása, které údajně podlehl i ně

5.12.2016 v 9:39 | Karma článku: 31.92 | Přečteno: 3326 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Miroslav Hruška

Netradiční květnový výlet do Polska aneb Polsko (rychlo)vlakem i letadlem - díl druhý

V prvním díle této dvojdílné reportáže jsem s mým kamarádem zkoumal dopravní zajímavosti Katovic. Na závěr jsme se přesunuli polským Pendolinem do Varšavy. V tomto dílu tedy prozkoumáme Varšavu a také se proletíme letadlem ...

17.11.2017 v 13:10 | Karma článku: 9.76 | Přečteno: 247 | Diskuse

Regina Karasová

Boubín

S manželem si vyjet na cesty znamená obvykle malý turistický horror .. a nejinak tomu bylo i tentokrát, asi před měsícem, týden po vichřici Herwart, při výletu na vrch Boubín a stejnojmenný prales .

17.11.2017 v 11:12 | Karma článku: 13.32 | Přečteno: 229 | Diskuse

Jan Vaverka

Baskicko – 7. Díl: Co navštívit na cestě do Baskicka - Německo

V příštích třech dílech bych se rád zmínil o několika lokalitách, které nejsou tak zprofanované, ale dle mého soudu rozhodně za návštěvu stojí. Začnu od Německa.

17.11.2017 v 8:20 | Karma článku: 12.23 | Přečteno: 182 | Diskuse

Michal Dokoupil

V oáze Hedvábné stezky

Stejně jako po celá tisíciletí karavany Hedvábné stezky, i my jsme na naší cestě Čínou zastavovali v pouštních oázách, abychom se osvěžili po dlouhých kilometrech strávených v písečné krajině.

16.11.2017 v 16:00 | Karma článku: 9.12 | Přečteno: 187 | Diskuse

Petra Brabencová

Benátská ,,socka"

Vaporetto, je vlastně takový vodní autobus - až na to, že je to loď! Má několik linek a kdo je v Benátkách poprvé má pocit, že je to složitější než metro v New Yorku.

16.11.2017 v 10:24 | Karma článku: 10.60 | Přečteno: 433 | Diskuse


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.