Za moře temnoty

2. 11. 2016 12:41:30
Pozdě v noci, kdy všechno kolem utichlo, vylezl na balkon, vzepřel se zápěstími o hrazení a zadíval se do dáli.

Rozlehlý vnitroblok, který ležel dobrých dobrých dvacet metrů pod jeho nohama, se topil v kobaltové modři a pastelové stinky domů tupily jindy ostré, kubistické hrany.

Kolem nebyl nikde nikdo a prostor vymezený rozlehlým vnitroblokem měl sám pro sebe. Ze všeho nejvíce si oblíbil ten čas, kdy spolu se zapálenou cigaretou vyhasínají poslední zažehnutá okna a v dáli se blikající bodovky magistrál propojují v zářivé náhrdelníky.

Tehdy se onen prázdný, do tmy zející prostor postupně měnil v přístavní bazén; lesklé, čené zrcadlo, ve kterém se odrážejí hvězdy i vzdálená světla majáků, kostnaté vrcholy rozkročených jeřábů i lesklá břicha lodí kolébajících se na vlnách zapletených kolem Libeňského ostrova.

Voda, která začala ze dna této "mariny" pomalu ale jistě stoupat, uvolnila letité zakotvené jistoty i mohutný tovární blok, který se dal s těžkopádností dopravního parníku do pohybu, aby i budoucím generacím umožnil sny o pokladech a potopených lodích.

Svět suchozemců byl pro mořského vlka velice složitá soustava. Země, která se přes den natřásala společenským hemžením, však v hloubkách noci utichla a působila uklidňujícím dojmem. Nikdo z těch usedlých a ke svým domům přivázaných lidí jím nehoupal, a tak mohl nerušeně stát, zírat do tmy a rozhazovat děravé sítě, do nichž se marně snažil zachytit oploutvené létavice svých myšlenek.

Beztvarý a nerozlišený prostor horizontu mu však rozhodně nepůsobil větší osamění, nežli utkvělé přítmí za jeho zády; chladné, holé a prázdné stěny bytu, který nebyl s to v odvrácených a životu protiběžných cyklech po dlouhé týdny opustit.

V jeho tváři - krátce ozářené čepelí světla – však mohl bystrý pozorovatel zahlédnout, že je zvyklý na život ve stínu a naučil se mu čelit zoceleným stoicismem. Převaha rysů, které by snad bylo možné odečíst z jeho fyziognomie, však zůstává nejasná: patřil totiž k těm obtížně uchopitelným a zařaditelným (dobro) druhům, které – dříve či později – jejich vlastní povaha přivede do náruče fatálně nebezpečných žen a přiměje je zvědavě a nevratně nahlédnout do ústí zkázonosné řeky.

Ze všeho nejvíce snad svým typem připomínal Jindřicha Mořeplavce, „robustního, temnolícího muže, poněkud pochmurného vzezření“, který stojí na bouřlivém mysu sv. Vincenta, hledí do dálav a hlubin neprobádaného Atlantiku, a vyhlíží návrat karavel z objevných cest.

Kolik nevěst marně osamělo z hoře, abys bylo naše, ó mé slané moře!“ opěvuje v duchu Camoesových zpěvů „smělé lusitánské voje“ Fernando Pessoa a básnicky tak opisuje fakt, že mnoho námořníků, kteří napnuli plachty k horizontu Neznáma, se již k domovským břehům nikdy nevrátilo. Nepříliš úrodný, hladomory, a nakonec i odlivem mužů vysilovaný život v evropském Zapadákově 15. věku však zrovna slibnou životní perspektivu nesliboval. Není tak příliš k podivu, že astroláb své objevitelské touhy zaměřili na širý a neprobádaný oceán a nechali se ve své fantazii unášet k oslnivým okrajům přetékajícím vitálními silami a "nevyčerpatelnými" prazdroji zlata a drahých kamenů. Vítr do plachet jim navíc dodávalo přesvědčení, že tyto kraje již nebyly po dobytí marocké Ceuty (1415) pouhými přízraky, chvějícími se na třpytivém obzoru Slaměného moře...

A čelit duchu tíže dobyvačně - kořistnickými ctnostmi šlo Portugalcům vždy vybraně – postupovali totiž ve jménu časově a zeměpisně prodloužené reconquisty, v níž šel meč ruku v ruce s křížem.

Jindřich "Mořeplavec", který si své zlaté ostruhy vysloužil právě při triumfálním dobytí Ceuty, se však držel především na břehu.

V roce 1417 stanul v čele mocného rytířského Kristova řádu, jehož solventnost zaručovala, že princem nashromážděné informace o obchodních křižovatkách a cestách karavan, které se Portugalcům otevřely společně se zatlačováním "nevěřících" a postupnému rozkladu arabských monopolů, nepřijdou vniveč.

"Mořskou nemocí trpící infant" byl však především sběratelem vzácných námořních map a schopných lodivodů. S jejich pomocí začal ze své základny v Sagres vysílat hbité a snadno ovladatelné karavely, jejichž plachty zdobil rudý templářský kříž, vždy o několik leguí dále podél západoafrického pobřeží. Na moře a posléze i na pevninu vyslaní průzkumníci měli zjistit, jak daleko sahá moc berberských vůdců, ale také sbírat zpřesňující poznatky o tom, kde se nachází bájná říše kněze Jana, s jehož armádou by se spojili v tažení proti muslimům.

Marocký mys Nao – z nějž údajně „nebylo návratu“- překonali portugalští námořníci v roce 1422 bez většího vynaloženého úsilí. Mnohem zásadnější a psychologický mezník však představoval západosaharský mys Bojador, pás rudých skal, rozžhavená hrana tehdy známého námořního světa. Za jeho okrajem údajně končil veškerý život a rozlévalo se "zelené moře temnoty", vroucí to díra pekelná, v níž se lodě uvařily, případně shořely ve strašlivých plamenech.

Mýty však neožijí samy od sebe, musí být ztělesněny a s přesvědčením žity. Člověk je nejdříve musí metaforicky osedlat a dostat se jim na kobylku. A tak k zlopověstnosti tohoto mysu přispívala především dobová kartografie mysli, strach z neznáma a sugestivní svár živlů, které způsobily, že až do roku 1434 nebyl tento chimérami zamlžený mys žádnou námořní výpravou překonán.

Ke všemu odhodlaný mořeplavec Gil Eanes jej však konečně pokořil, a dokonce i za jeho hranicí našel neklamné známky života: v poušti byly vypálený lidské a velbloudí stopy a divoce se v ní pnuly trsy červené rostliny, kterou kapitán utrhl a jako "růži Panny Marie" ji nechal poslat melancholickému princi.

Jindřichovi tato zpráva nesporně vlila krev do žil, avšak zdroje, jimiž financoval své výpravy, rychle vysychaly. Princovu mysl tudíž o poznání více povznesla pozdější zvěst o tom, že se jeho muži dostali až k pramenům "zlatonosné řeky", což znamenalo, že se snad konečně propracovali až k Zlatému pobřeží. Zatímco za jeho života pronikly portugalské koráby někam k pobřeží dnešní Sierry Leone, o mnohem převratnějších a ekonomicky lukrativnějších objevech, které si v rámci své agendy připsal židovský podnikatel Fernao Gomes, Král Jan II. či Manuel Šťastný, se už nedozvěděl.

Voda, která postupně vystoupala až k ke "kapitánskému můstku", se chladně a neosobně dotkla Mořeplavcových nohou. Jelikož neuměl plavat, zanedlouho spatřil stříbrný a perleťový lesk hladiny zespodu, pak jej vystřídala modrá a zelená klenba a pozvolné vytrácení barev. Tak jako se to již v jeho životě párkrát stalo, zavřela se nad ním hladina. Tentokrát však nic nenasvědčovalo tomu, že se znovu vynoří, a pokud, tak v jakých místech...


-„ Bonžůr! Potřeboval bych hodit do Cité Portugaise. Sa kombján? Kolik to dělá?“ obrátím se po příjezdu na autobusové nádraží v El – Jadidě na prvního taxikáře. „Cité Portugaise?“ zkřiví mu tvář jeden velký otazník. „Myslím Mazagan. Staré portugalské město, rampár, hradby, mer...“ „Aha, jasný, nasedni si...ty určitě myslíš mellah!“ zašklebí se démonicky a stáhne skulinu v plnovousu do úsměšku jakoby chtěl dodat: jo – tos – měl – říct – hned.

Sešlápne prudce plyn a pro případ, že bych nevěděl, kde je mi vlastně konec, přifaří i poněkud víceznačné vysvětlení: „My tady totiž všechny ž..... vozíme do mellah,“ zasměje se s gustem vítěze a nechá mě v potu přimraženého přemýšlet o tom, zda jeho radost pramení z mé nevědomosti a/nebo naopak z toho, že úspěšně rozlousknul kvíz a spolu s ním francouzsko – arabský lingvistický oříšek.

​V neznámo kam ujíždějícím vozu se však začínám cítit poněkud unešeně – a není to zrovna strhující atmosférou nového města. Jako úvodní scéna špionážního filmu inspirovaného životem Pero da Covilhy to však není špatné.„Kam to jedeme? Skutečně do Mazaganu? Portugalského starého města?“ snažím se převzít „řízení“ a pro všechny případy získat více informací. „Vy tomu celému přece neříkáte mellah, to je jen čtvrť, no ne?“ Přestože jsem se za celou dobu svého cestování stačil naučit jen pár arabských slov, přišla mi jejich znalost nejednou vhod. Řidiče evidentně vychýlí z osy sebejistoty to, že je mi známo, jak se řekne „židovská čtvrť“ a dokonce i hanlivě Žid. Ať již to celé řidič myslel jakkoliv, vysadí mě po chvíli proplétání se předměstím přímo u brány „portugalského města“ a nechá si zaplatit velice křesťanské peníze.

Mazagao – jedna z posledních portugalských držav na pobřeží Maroka - se na pár dní stane mou námořní základnou pro výpravy do ostatních pobřežních pevností. Azemmour v estuáriu řeky Oum Er- Rbia, Safim či bájný Mogador (...) tvořily pevnostní páteř portugalského Algarve de Além - mar (zámořského Algarve), kterou Portugalci vzpřímili po dobytí Ceuty v severozápadní části Maghrebu přiléhajícího k Atlantickému oceánu.

Tento "rajón" byl jako první v hledáčku portugalské vojensko - náboženské expanze, zde se poprvé podnikaly nesmělé výpravy za lovem otroků. Na tomto místě se hromadila odvaha i prostředky na výpravy za oslňujícím zlatem Guinejského zálivu, ale i za omamnou vůní vzácného koření, které skýtala Indie. Na mnohé z těch, kterým byl slíben ráj však nakonec čekala zkáza, a tak lze na tomto území nalézt i výmluvná svědectví o vzniku i zániku, skladu i rozkladu prvního a zároveň posledního evropského koloniálního impéria.

Impéria, které dle Salazara vynikalo lusotropickým "přívětivým kolonialismem" a námořní říše, jejíž do nepovědomí zatlačená demontáž se neobešla bez dětských vojáků operujících v občanských válkách Mosambiku či znásilňování a ohlušujících výbuchů v Luandě, o nichž mi na základě vzpomínek svého otce vyprávěla v Lisabonu Thea.

- „Portugalci by měli přijet, aby si opravili hrad! Sype se jim do moře!“ spílá mi u zavřeného Chateau de la Mer zatvrzelý muž, který si ani za boha nedá vysvětlit, že Safi již pár století není portugalskou enklávou. „Je to přece vaše památka!“ bere si na paškál nejen Portugalce, ale celou Evropu, kterou ve své nezakotvené imaginaci vidí jako vrchovatě naloženou „zlatou loď“. Mohutnou pevnost, kterou dnes v zátoce svírají z jedné strany vysoké, ostře tesané útesy a z druhé strany nevzhledný, průmyslový přístav, dal postavit Estevao da Gama, bratr slavnějšího kapitána Vasca.

Na rozeklaném mysu se dramaticky střídá bouřlivé, ocelové nebe s vycíděnou zlatavou klenbou prozářenou slunečními paprsky, a tak všechny postavy hledící do moře vypadají jakoby vypadly z obrazů Caspara Davida Friedricha, které sem přičaroval Aleister Crowley. Útesy v Safi v sobě mají cosi hrůzného a démonického, a není to jen "dírou do pekla", tedy asi metr a půl širokým, nijak nevyznačeným a nechráněným propadem, který se nachází na samém cípu přistavené "vyhlídky".

Pokud se jí však vyhnete a nezemřete pádem na skalnaté dno oceánu, zaplaví vás povznášející pocit a vznesete se do nebe spolu s racky, surfujícími na vzdušných vírech za doprovodného zpěvu muezína, roztáčejícího svůj set v melodických, vzlínajících spirálách.

Naprosto přímočará je oproti tomu cesta medinou, která se jen ve zcela ojedinělých případech stane lehce nebezpečnou a rušnou dopravní křižovatkou. V majestátní nepřehlédnutelnosti portugalské tvrze se zasekána v uličkách krčí rozestavěná kaple z nedokončené leč vně domoviny první postavené portugalské katedrály (1520). Rušným a zalidněným tržištěm procházím až k bráně do údolí, podél níž stoupám vysoko nad přístav do pevnostní věže Kechla. Výhled, který se přede mnou otevře, mi tak trochu připomíná Jeruzalém.

- „Tady dole je bezpečno,“ uklidňuje mě služby nabízející průvodce Karim v Essaouiře, mé další štaci. K mému zklamání totiž někdejší Mogador přetéká "západními turisty" a jeho brány tudíž střeží ozbrojené složky, které se snaží v nepřehledném a těkajícím chumlu těl detektovat jakékoliv podezřelé chování.

" Všechno to špatný je nahoře, na severu. V Tangieru, Rabatu, Casablance...," opakuje mi přesvědčivě frázi, kterou ještě uslyším tolikrát, že se nakonec stane nepřesvědčivou. Je sice pravda, že většina marockých džihádistů a tzv."foreign fighters" pochází z chudinských předměstí souměstí Rabat - Salé či z Casablanky, ale zároveň je skutečností, že místní teroristické buňky vytvářejí velice komplexní organismy s leckdy nezřetelnými hybridními znaky a tudíž i nejasnou taxonomií. "Co takhle nějaký hulení?" rozsekne mojí učebnici planého teoretizování Karim a hodlá mi pod rukou střelit místní anxiolytickou meducínu. Islamistický extremismus považuji za zajímavé, byť trochu třaskavé téma, ale ne v Essaouiře, která má multikulturalitu jako trade -mark a navíc je dosud zakořeněná v hippie - éře.​

​- "Já nehulim, nedělá mi to dobře," omluvím se mu a podle jeho překvapeného výrazu vysoudím, že jsem hodně divnej a nebo jsem něco patně žekr patně fansouzky. Díky němu si však vzpomenu na Walida, který v Marseille začínal jako chouf - sojka, varující drogové dealery v okamžiku, kdy policajti vkročí do rajónu, aby se posléze rozjel coby "go fast" - rychlá spojka mezi marockým hašišem a francouzskými konzumenty. Ani to mu však nestačilo a nakonec se v tomto oboru vypracoval tak rychle a úspěšně, že "musel" skončit jako jako cedník v autě provrtaném kuklami na bulváru Casanova, kde nebylo vůbec nic k vidění, kromě pár nudných parkovišť a jednoho oprýskaného sloupu, na kterém povlávaly květiny a jako bábrle poletující lístek, na němž rtěnkou stálo: Walide, nikdy tě nepřestaneme milovat.

"Ok, dobře, a Hendrixe už si viděl?" snaží se Karim uspět alespoň něčím z portfolia svých nabízených služeb, otočí znovu o 180 stupňů a chce mě "All Along the Watchtower" odvléct někam do trendy hipsterské kavárny vyzdobené flower - power street - artem. "Já na tyhle turistický atrakce moc nejsem," omluvím se mu podruhé s tím, že pokud pro mě bude mít opravdu něco speciálního, pak se jistě potkáme a nějak domluvíme. Rozloučíme se dotekem pěsti a já se vydám někam dál od lidí a souku, kde je najednou každý orižinal Berber z Ót Atlasu a chce mi prodat svůj merč.

Podél linie hradeb dojdu až k místu, kde se pořádá Mediterranean Young Leaders Forum. Taková místa ošuntělé zatracence zřejmě masochisticky přitahují, protože si rádi a opakovaně potvrdí fakt, že už nikdy nebudou dostatečně mladí a progresivní ani na to, aby převzali lídršip a obrátili kurz svého života alespoň přibližným směrem neobjeveného světadílu jménem Úspěch. Já se však jen tak nedám a rozhodnu se, že kvůli rautu, na němž se podávají nadívaní šneci, klidně promluvím jazykem diplomatů a řeknu jim, že jsem vystudoval antropologii:to zní dokonce i francouzsky zajímavě. Chuť mě však přijde v okamžiku, kdy zjistím, že se servírují pouze několikrát přežvýkané žvásty o multikulturalismu, které se podávají z jednoho tažínu, ve kterém se navíc "salad bowl" pozvolna mění procesem dušení v "melting pot". Pokud bych měl hlad, tak bych to celé "sežral", ale svůdnost nasládlého humanismu a líbivá, leč v jádru povrchní ambience marrákešského boutique - hotelu mi ideje "ethno - chic ulturalismu" dokonale znechutí.

Nejsem misantropolog, ale jsem přesycený turistickým ruchem a znovu mě to táhne od lidí, čilého společenského života i od mé identity. Nechci nic koupit, nechci nikoho vidět, nechci být o něčem přesvědčován a nechci být do něčeho nucen. Chci splynout s vodou, na čas se rozpustit, a tak se zas dát do hromady. Dočasný odstup a odvrácení se od lidí i od světa je předpokladem lepšího porozumění, proto se rozhodnu opustit přelidněnou medinu se záměrem obejít hradby z druhé strany, která se obvykle nefotografuje. Všichni mě ujišťují, že to nejde, ale já po čase nacházím ve zdi rohového domu "červí díru", kterou se protáhnu do království ruin, tvořeného členitými, rozkopanými základy a velkorysým překladem futra.

Zeď, které se držím má barvu plesnivého chleba a její okolí páchne močí a psími exkrementy. Nechce se mi lézt zpátky, a tak pokračuji k tušenému otevřenému prostoru na druhé straně. Udělám jen pár kroků a levý spánek mi oblízne horký jazyk světla. Prolezu otevřenou zlatobránou, sestoupím o stupínek níž a seskočím dolů na pláž.

Rozhlédnu se kolem dokola a kromě pár kluků, kopajících v dáli do míče nikoho nevidím. S úlevou si sednu na kamen poblíž oceánu, občas zmáčknu spoušť, ale spíše se nechám bezmyšlenkovitě unášet otevřenou mořskou scenérií. Ani si nevšimnu, že část party už podél pevnosti již odešla a zbyli dva výrostci, kteří si to naopak namířili přímo ke mně.

Pěkný výhled, co?“ obrátí se na mě ten urostlejší. "Jo, ujde to," odpovím mu s nadějí, že nebude v konverzaci dál pokračovat. "Určitě z toho budou pěkný obrázky," namíří prstem na foťák, "ukaž!" Tón, kterým to řekne, se mi dvakrát nelíbí, ale zůstávám sedět na kameni aniž bych mu vyhověl. "Viděli jsme, že jsi nás fotil," pokračuje stále bez reakce, "měl bys nám zaplatit". "Fotil jsem pevnost a pláž, v té dálce nejste ani vidět," objasňuji pro případ, že by se báli identifikace a/nebo toho, že jim vezmu duši. "To nevadí, stejně bys měl zaplatit, aspoň pár euro," trvá si frajer na svém. "Já ale žádné euro nemám," snažím se ukončit konverzaci, ale zároveň se rozhlédnu, abych se ujistil o tom, že jsme na pláži zůstali pouze tři a nikdo další se nevrátil. "Tak se podívej...šeršé!" švenkne na mojí kabelu "Šeršé !? Hledej ? ty si ze mě děláš prdel, že jo?" vypružím se rychle na nohy, aby se naše role obrátily a on se na mě nedíval seshora. Ty dva si krátce vyměnili pohledy , a přestože už ten smělejší z nich nepokračoval v úlisném diktování, nezabránilo mu to v tom, aby rychle nenatáhl ruce po mé fotobrašně. V tu chvíli jsem už na nic nečekal, ohnal se po něm a srazil ho k zemi.

Přestože v zápase po "zjednání respektu" nikdo z nás nepokračoval, a neodešel jsem jako poražený, nemám z toho všeho dobrý pocit a chci to honem rychle zaspat. Abych za celý den doplnil energii, povečeřím místní sardinkové "fish and chips" a odeberu se na hotel. Zatáhnu záclony, osprchuju se a dříve nežli se mi podaří usnout, dostanu menší otravu jídlem a taky pěknou zimnici.

Uvědomím si, že ani za mořem temnoty nejsou jen světlé zítřky a ačkoliv probdím téměř celou noc, na druhý den ráno

se na vymydlené obloze se znovu rozklenulo ono čisté, oslnivé ráno, kdy chvějivé předivo světla propůjčí věcem onu užaslou novost, kterou lze zahlédnout pouze na úsvitu nového světa.

Stačil mi jeden nádech, jedno vzepětí svalnatého moře, plného snopců i planých, neoraných brázd, abych nabral vítr do vykasaných plachet a nechal je rozvinout v barevné květy.

Znovu jsem se vydal na moře, abych se v zátoce plné zvláštního ticha, opětovně shledal s jeho oslnivým jasem a nedozírnou krásou.

Slabou hodinku před západem slunce se na ochozu pevnosti začaly objevovat černovlasé mladice, které tajnosnubně přivíraly oči a vypadaly jako ospalé, velké šelmy.

Stál jsem tam spolu s nimi, díval se na krvácející horizont a vyhlížel téměř dokonalou noc. Za obzorem západu se všechno zdálo být jako dřív a svět byl zase v pořádku; jen já už si nebyl jist tím, že ve mně klíčí a roste to velké a nepřemožitelné jaro.

Autor: Michal Josephy | středa 2.11.2016 12:41 | karma článku: 27.33 | přečteno: 620x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 18.16 | Přečteno: 408 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.12 | Přečteno: 578 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.35 | Přečteno: 231 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma článku: 15.79 | Přečteno: 471 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend na bitevním poli ve Waterloo

Chcete důkladně pochopit politické a společenské souvislosti, které vedly k porážce Napoleona, případně se vžít do bojů rozhodující bitvy u Waterloo? Památník bitvy na jejím původním místě vám to umožní.

18.3.2024 v 15:00 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 207 | Diskuse

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...