Vězněm kláštera

Uprostřed mrazivé zimní noci léta páně 1824 bylo Klášterní náměstí liduprázdnější než kdy jindy. V husté vánici se vytrácel zvon z nedalekého kostela Narození Panny Marie a drobná dívka, přecházející z domu do domu, se po pár 

krocích  rozplynula v tichém a zářícím světle jasné, měsíční noci.

Z prosvětleného okna, nacházejícího se v prvním patře rozlehlé a  úředním výrazem zastřešené budovy, sledoval její  našedlou, téměř neznatelnou siluetu muž, jehož rozpálené a lehce zakrvácené  tělo se krčilo v malé, úzké místnosti, zahalené pouze v šedomodrém služebním kabátu.

Vzpřímené hrdé průčelí, které mělo jeho životu dodat řád, se vedle náměstí opíralo o městské hradby obrostlé divokými zelenými sady krocenými ve svém přirozeném bujení na prostorném, skalnatém ostrohu.

Ze středu kašny, postavené na kdysi pustých místech, navštěvovanými pouze několika kapucíny, se na sněhem zaváté náměstí vylévalo stříbrné, téměř krystalické světlo.

Hřejivé stopy blízkosti, které po sobě spolu s výpary čistého, rozmarýnovou vodou omytého těla  dívka zanechala, však  začaly nečekaně brzy vychládat a jakmile za sebou zavřela dveře rodného, protilehlého domu, bylo mužovo – téměř mystické – vytržení tatam.

Chladně, až téměř neosobně se odtáhl od okna a jeho zarostlá, několik týdnů neholená tvář zmizela v útrobách anonymní a velkoryse členěné klášterní budovy, a její rysy -  pokud snad nejsou přítomny v lících jeho pokolení – nám navždy zůstanou utajeny, stejně jako konkrétní podoby jeho osobního života i zevrubnější tvářnost  mysli.

Základní  kámen kláštera augustiniánů bosáků byl položen v roce 1642 na svátek sv. Marie.  Ačkoliv se stavbou kostela Narození Panny Marie začalo bez meškání, dokončen  byl teprve v roce 1666 ve stylu italského baroka pod vedením architekta Antonia de Alfieriho.

Mírné adagio bylo stavebním tempem celého klášterního areálu obklopeného náměstím, které vzniklo vybouráním 44 domů poničených během třicetileté války.  Po roce  1782 však začal císař Josef I. postupně rušit kláštery vedoucí „rozjímavý život“, což se nevyhnulo ani augustiniánům - bosákům, kteří měli zakázáno přijímat novice, čímž byl jejich klášter ponechán "na vymření"a  svoji duchovní činnost definitivně ukončil v roce 1816.

 Muž, kterého jsme oné mrazivé noci ztratili z dohledu, nastoupil „do kláštera“ kolem roku 1823. V té době  se již průkazně pohybuje  „na scéně rajského dvora“, v té době ještě obklopeného typickými ambity, v roli zaměstnance magistrátu, který z důvodu nevyhovujícího stavu šatlav na radnici přistoupil k přestavbě zaniklého kláštera na věznici. 

Samotná adaptace mnišských kobek na vězeňské cely, výstavba nemocničních světnic a kaplí pro internované zlosyny a vyšetřovance, se ve své době neobejde bez komplikovaných a mnohokráte revidovaných stavebních změn, které se nevyhnou ani bytům dozorců, vyšetřovatelů či novým kancelářím: „Podkladem k této místní kommissi byl návrh pražské Baudirektion, aby rozšíření průčelního křídla provedlo se tím způsobem, že by se celá nynější šířka jeho připadla na kanceláře, a nutná chodba k nim přistavila se dovnitř do čtvercového dvora, čímž by se získalo deseti stop. Krajský inž. Ponitz rekapituluje zkrátka při té kommissi celé dějiny stavby, ukazuje, že při šetření konaném r. 1828 za inženýra Kottnauera delegovaní radové magistrátní Adámek a Jo..phy s tehdejšími plány úplně souhlasili a nic proti kancelářím vyšetřovacím nenamítali.“

Jeden z těchto zmíněných, provizorně zbudovaných bytů – opatřených výhledem na Klášterní náměstí a nedalekou radnici – byl přidělen i našemu „tajemnému cizinci“.

Domníváme se, že takto  zajištěné „pracovní místo“ bylo zřejmě  katalyzátorem generačně - romantické revolty, jejímž přičiněním opustil rodiče, rodné město a vydal se žít sám za sebe. Neurčitá touha překročit  vlastní stín, a opustit tak tradiční maloměstskou úzkoprsost a stěsnalý korzet bigotní katolické morálky, sice neměla jasné a rozlišitelné obrysy, ale v procesu dynamických změn se ocitala i tehdejší společnost a její instituce.

Radikální přestavbou neprošel jen augustiniánský convent, ale od základu se změnilo i trestní právo, které postupně přecházelo kriminálním soudům do krve. Zatímco otec našeho hrdiny, městský ranhojič,  vyprávěl synovi morytáty o katech, mučení, trestech a krutosti, které byly běžné v rámci Hrdelního řádu Marie Terezie (Theresiana, 1769), Josefínský zákoník (1787),  inspirovaný spisem Ceasara Becarii „O zločinech a trestech“ (1774), již  ustavil nezávislost trestního práva na biblickém pojetí hříchu. Cizoložství, rouhání, svatokrádež, ale třeba i poměrně časté vraždy novorozenců již od té doby nespadaly pod tresty hrdelní, jako tomu bylo ještě před pár desítkami let.

Nově rekonstruovaná věznice měla spolehlivě dohlížet na místním kriminálním soudem odsouzené a potrestané zlořády,  a tím zaručit řádným obyvatelům města, že z věznice nebudou utíkat vězni (tak jako v dokumentovaném případě vyšetřovance Martina Ženíška), ale ani jejich výkaly: 

„ Znali oni bývalý augustinský klášter?“ stěžoval si v roce 1846 na magistrátě měšťan a soukenický mistr Matěj Dráchovský. „Ten sem právě dobře znal, neb sem tam jako chlapec každej den hrál, ministroval a také sem každej den paterovi Martinovi v 11 hodin před polednem a 6 hodin večer, poněvač skrze velké stáří do reflektáře nechodil, jídlo nosil a tedy sem ten klášter ve všech jeho dílech znal. Udají svědomitě, co jim povědomo jest, vzdaliž někdy nečistota z abortů klášterních ven vytýkala a obzvlášť do dnešních anlagů (nově zbudované městské sady, pozn.aut.) stýkávala?  Nikdy, to teprve nyní jest, co ten novej kriminál vystavěn jest, to může bejt asi tři léta.“

Pro rychlé a efektivní řešení vězeňské kanalizace se rovněž osobně zasazovali i městští ranhojiči, protože se obávaly toho, že  by se ve stojatém, podmáčeném a zahnívajícím výseku městských sadů mohla  pomnožit i nakažlivá a choroboplodná Mefitis a ohrozit tak již tak dost chatrné veřejné zdraví obyvatel města. 

Okresnímu lékaři Alexi Lavantemu (po němž převezme úřad jeho syn, později slovutný krajský chirurg August Lavante) navíc "přidělává práci" jistý prominentní pacient, kterého sužuje nevyžádané dědictví po matce.  Nervenschwache - se u něj projevuje neurastenickým a vysilujícím střídáním únavy a silné nervové podrážděnosti, která tomuto fyzicky silnému a statnému muži občas znemožňuje vykonávat uloženou práci, dále pak  migrénou, která mu v hlavě párkrát do měsíce odpaluje ohňostroje střelného prachu, a v neposlední řadě vleklou nespavostí a pustými a lanýžově černými lány trudnomyslnosti. 

Ačkoliv tento muž vyrostl ve století hrdé a vzpřímené maskulinity a nemá ve zvyku si stěžovat, zdvojená identita cizinectví a prohlubující se samoty v něm umocňuje pocit, že se ve svém životě řádného zaměstnance magistrátu a kriminálního protokolisty cítí být izolován a na doživotí uvězněn.

Přestože se snaží všemožně rozptýlit, a především si najít přátele mimo úzký hrot regulovaného radničního aparátu, střední vrstva jej vytěsňuje, protože se jim zdá příliš hoch, a tak nezřídka nachází  kumpány mezi "spodinou", lidmi na okraji společnosti či bezectnými, k nimž se vedle pohodných, katů či herců řadily i mlynářské rody usídlené za hradbami města. 

I přes jisté zvláštnosti jeho povahy mu nemůžeme upřít, že má odvahu, vytříbený smysl pro nebezpečí, a to, že je zvyklý čelit osudu ve smyslu amor fati.  Rozhodne se opustit úřednickou - protokolární rutinu a stává se vyšetřovatelem; detektivem, který v mlhavém, inverzním labyrintu města  hledá  nejen zločince, ale i dokonalé anestetikum, které by mu odlehčilo od bolesti a zklidnilo jeho citlivou nervovou soustavu.

Nová práce více vyhovuje jeho zadumanému, melancholicko - akčnímu temperamentu a poskytuje mu, alespoň z počátku, životní smysl ( přestože neobvyklá kombinace melancholie, ztlumených nervových drah a výbušného temperamentu může způsobit, že člověk snadno podlehne lecjakým vášním.)

Je přesvědčen o tom, že to jednoho dne dotáhne až na kriminálního radu. Poprvé v životě totiž zakouší dříve  nedostupný pocit, že dělá něco společensky prospěšného, a lidé mu za to občas dají najevo své uznání. Zároveň si však uvědomuje, že se v rámci výkonu své práce začíná pohybovat na křehkém rozhraní polo / světa, a je v něm dostatek materiálu na zlořáda i dobrodince. Ale nemusí být úspěšný detektiv, aby mohl chytit lapku, smilníka či vraha, schopen, alespoň teoreticky, stejného zlo/činu? 

Přiznejte si, že i vedle vás existuje svět, který tu byl dávno před vámi, svět, který byl založen dříve nežli vaše město i nejstarší stromy v sadech. Vznikl  způsobem, jakým se  zakládají zárodečné listy embrya či konce nohavic, v rámci procesu, kdy se z rubu stává líc a vnější a povrchové se stane součástí našeho nitra .

 My všichni  obýváme  svět, do něhož jsme se uzavřeli  a nad nímž cítíme jakous takous kontrolu a moc. Všichni dohromady totiž monotónně opakujeme tytéž společenské rondely, rituály úslužnosti a společenské hry, abychom si byli jisti, že žijeme odděleni od našich nepolepšitelných monster, které jsou bezpečně  zavřené v celách.  Nedej však bůh, abychom se odvážili zaslechnout, že něco na druhé straně  životního zapouzdření rozechvívá náš řád, protože pak už bychom si nikdy nebyli jisti, že ony cely ve skutečnosti nejsou mnišské kobky s tenkými přepážkami a rákosovými stropy, které oddělovali v "klášterní věznici" vězně od vyšetřovatelů. 

Ani náš "hrdina" není svatý, není ani mnichem, ale zřejmě ani není předem připraven na to, že jeho  fyzicky statné tělo, dlouhodobě uvězněné v mučivých asketický bolestech, je s to vyvolat tak silnou touhu. 

Lhostejná a lehce domýšlivá linie nosu, kterou jednoho zimního dne zachytí při cestě do úřadu s naleštěnou šavlí, a zpětný zásah od terče nepopsatelně krásných očí, obrátí jeho životy naruby. 

Mladá dívka, snad žena v rozkvětu, která mu vlije mléko a krev do žil, rozhodně není žádným nehmotným přízrakem; průsvitným, nyvě pobledlým listem určeným pro nepopsané, nenaplněné a sublimované libido romantiků. Její selská, životem přetékající dekoltáž je podchycena v černé kazajce a její soukenicky bytelné, ale přece panenské boky jsou utažené v nadýchaném suknu.

Stojatá voda vzkypí, povolí stavidla,  zamíří si to rovnou na náhon a události života dostanou nečekaný spád.

Skutečnost, že ani jako bývalý magistrátní tajemník neutají důsledky toho, co se v onu inkriminovanou prosincovou noc odehrálo v klášterním pokoji, si začne uvědomovat již v okamžiku, kdy trochu ochladnou vzplanulé vášně. Ve chvíli, v niž  se  na první pohled chladně a nezúčastněně odtáhne od okna vedoucího na zaváté Klášterní náměstí, si však zřejmě plně  neuvědomuje to, že k tomu, aby se mohl v následujících dnech zachovat jako muž, bude potřebovat povolení jistou "maličkost": povolení magistrátu pro sňatek s nezletilou.

První syn, který se mu narodí devět měsíců poté, je jistě další světlou kometou v jeho neklidném a mnohdy rozháraném životě, který prožil ve století, kdy se ze zadumaného romantika a muže, kterému je čest nadevše, stává občan a snad i mužný ideál, jehož autorita se opírá o moc. "Zálohy, která si vybere na různá kriminální vyšetřování", vyšetřovací protokoly, hnisavý zápal plic a nemesis, kterou nakonec potká v zločinem promrzlých ulicích starého města, možná svědčí o tom, že se cele nedokázal odvrátit od temné a vášněmi rozechvělé  brány svět/l/a.

- I přesto se odvažujeme tvrdit, že v okamžiku, kdy  jeho svátosti manželské žehná v Klokotech Antonín Weinman, je "náš muž" hluboce přesvědčen o tom, že v Marii B. našel svou spásu.