S větrem v patách

8. 12. 2017 11:46:54
Mračna nad vesnicí Roche se roztrhala a zpoza nich zasvítilo slunce, které nabíralo na síle. Promrzlé tělo se zahřálo na provozní teplotu, a já se odhodlaně vydal na dlouhou cestu zpátky k domovu...

Po pár set metrech se v místech, kde polní cesta opouští tuhle bohapustou díru a míří do polí, znovu zvedne ledový poryv větru a z kobaltově podbarveného nebe se spustí lijány deště. Vycházkový deštník určený pro lepší příležitost mi prudce škubne v rukou, obrátí se naruby a jeho plášť protrhnou překroucené a z kloubů vytrhané dráty. Na sobě mám poslední trochu suché šaty, a tak mě nenapadne nic jiného, nežli se schovat v lánu vzrostlé kukuřice.

Ardenské počasí se střídá tak prudce, že by z toho citlivější jedinci dostali záchvat zuřivosti, ale já už si za těch pár dní strávených ve “vlčím kraji” téměř zvykl. Sedím v poli přikrčený jako vojenský zběh, vší silou drtím zbytky paraplete, a v návalech zimnice přemýšlím o tom, co v téhle sibérii vlastně dělám...

Má buržoazní bohéma

Začátek cesty, na kterou jsem se vydal, lze zahlédnout v jinak poněkud zamlženém období gymnaziálních studií. Ve druhém ročníku jsem si od spolužáka půjčil knihu, kterou jsem dodnes nevrátil. Má Bohéma mi totiž rozšiřovala možnosti vzdoru vůči společenským konvencím a také meze svobody v době, kdy jsme s kumpány jezdili "na trip" maximálně pár stanic “za školu” s flaškou Sklepmistra.

Ačkoliv jsem inkriminovanou sbírku básní nikdy nepřečetl celou, oslovila mě slovy znějícími jako magická zaříkadla a zvláštním, strhujícím rytmem. Kapitánem tohoto Opilého korábu, směřujícího k obzorům nevšední a ničím nespoutané obraznosti, nebyl nikdo jiný nežli “prokletý básník”, Arthur Rimbaud. Na rozdíl od nás, kteří se sice chceme odlišit, ale zároveň do společnosti patřit, byl ortodoxním renegátem, který dobrovolně opustil blízké společenské kruhy a odešel do vzdálené neznámé pustiny.

Rebelie, vzdorovitost a odpor k ujařmujícím normám se ostatně zračí i v jeho tváři a “outfitu” na jeho nejznámějším, dnes již ikonickém portrétu od E. Carjata. Vše, co je na této fotografii k vidění, je na první pohled esteticky sladěné, na ten druhý v opozici. Školometskou úpravnost a řád převyšuje vizáž nadprůměrně inteligentního neřáda, stopu pečlivě vedené pěšinku rozčesává rozcuch a motýlková stuha, za normálních okolností pevně těsnící u krku, vypadá tak, že se sama od sebe povoluje.

Rimbaud svým civilním, mnohdy zanedbaným zjevem vagabunda rád provokoval maloměšťáky, ale to neznamená, že by autentický “styl ulice” občas neozvláštnil nějakým tím “buržoazně - bohémským” módním výstřelkem: “Rimbaud se mi zjevil v moderním límci s přehnutými růžky, s uvázanou kravatou ze zlatového hedvábí, která působila oslepujícím dojmem; pravý dandy...”, zaznamenal ve vzpomínkách jeho lycejní profesor literatury.

Ze středoškolských osnov se jméno Rimbaud nesporně vybavuje i vám, ale nesmíte přitom zapomenout, že autorem dnes slavných básní bylo předčasně zralé a vidoucí dospívající dítě. Ambiciózní, ale neúspěšný básník, který svoji tvorbu zavrhne a většinu dospělosti stráví ve vyprahlé Habeši coby dobrodruh, cestovatel a obchodník v koňském sedle. Rozporuplná a v mnohém fascinující osobnost, kterou by charisma a silná záliba v cestování za jiných okolností předurčovaly jako ideálního modela v reklamních kampaních módního domu Hermès.

Honem pryč

Uprostřed zeleného parku, vysázeného před nádražím v Charleville, lze mezi korunami vzrostlých stromů snadno přehlédnout zastřešený altán, který na konci 19.století sloužil k pravidelným tanečním zábavám. Jednoho červencového večera si zde kapitán Rimbaud, t.č.převelený do Arden, skočí s mladičkou dívkou ze selského rodu. Arthur Rimbaud se narodí v roce 1854 a dle očitého svědectví má doširoka otevřené oči.

Služka, která jej posadí na zem a odskočí hledat povijan, ho najde kutálet se ke dveřím a upírat zraky na kliku. Od té doby byl celý Rimbaudův život provázen útěky a návraty k manželem opuštěné matce, která vládla zemitou přízemností a tvrdou, bigotní výchovou: “Matka mě poslala do smutné díry, “ popisuje Arthur “domácí vězení” na jejím statku v Roche, “Slunce je úmorné a ráno mrzne.(...)Hnusně se trápím (...) Ani hospoda na dohled, ani nehoda na ulici. Jaká hrůza, taková francouzská vesnička. Můj osud záleží na té knize, pro kterou musím vymyslit ještě půl tuctu ohavných historek...”

Útlá sbírka s příznačným názvem Sezóna v pekle, kterou si vydá vlastním nákladem, nevyvolá žádnou odezvu. Zbylé výtisky letí do krbu, kde je Rimbaud spálí i s mosty vedoucími k jeho nezdařené kariéře básníka a žurnalisty. Vyhořelý Arthur se vícekrát spálí i v lásce k ženě, hrozí mu vojenská služba, má toho dost a chce od všeho utéct: svou budoucnost nyní vidí v obchodě v dalekém Orientu. Do přístavů Středomoří se vydává pěšky, přespává v lesích, pod mosty i na ulicích, a je mu jasné, že i ve chvílích kdy přechází Alpy a zdolává obávaný Gotthardův průsmyk, nikoho nemá a nikoho nezajímá.

Jeho nesnadnou a uzavřenou povahu a poezii, v níž se projevovala muzikálnost a vytříbený smysl pro rytmus, zhodnotí a zpopularizuje až punk - rocková generace 70. let. 20. století. Jim Morrison v písni Wild Child vyvolává Rimbaudův africký exil. Patti Smith napsala pod stejným vlivem album Radio Ethiopia, Boba Dylana označila za Rimbaudovu reinkarnaci, a její zájem o francouzského proklatce zašel tak daleko, že nedávno koupila dům v Roche stojící na místě někdejší matčiny farmy.

Richard Meyers, známější jako Richard Hell (and the Voidoids) si svůj pseudonym zvolil právě podle tam napsané Sezóny v pekle (Season in Hell) a na svém debutu Blank Generation se otevřeně inspiroval básníkovým rozježeným účesem a otrhaným stylem oděvu, který pospojoval sichrhajckami a etabloval na vznikající punkové scéně... Podle většiny charakteristik punku připisovaným by však skutečnému Pankáči nakonec nejlépe odpovídal samotný Rimbaud, a to dávno předtím, nežli jej Britové přetáhli od Američanů a M. McLaren a V. Westwood z něj udělali prachsprostou módu.

Spouště v poušti

“Rambo? vy hledat kde bydlel Rambo?” pokřikují na mě massa Bob angličtinou naháněči na někdejším koňském trhu Gidir Megala. Předtím nežli [Rambo], jak místní Rimbaudovo jméno naschvál vyslovují, dorazil do Hararu ležícího v dnešní Etiopii, procestoval mimo jiné Jávu, Kypr, Egypt či Jemen.

V poslední jmenované destinaci podepsal smlouvu s firmou Bardey, která se zabývala obchodem s kávou. Rimbaud, pro kterého nebyl problém osvojit si nejen arabštinu, ale i amharštinu či oromštinu, byl brzy povýšen na obchodního zástupce a do Hararu, svatého města islámu, putoval karavanou vedoucí přes somálskou poušť.

Tajemné město, obehnané třímetrovou červenou zdí, dodnes neztratilo mnoho ze svého tehdejšího charakteru. Vedle několika vstupních bran jsou vysekány i malé branky, sloužící pro hyeny, které jsou uctívány pro svou duchovní a léčivou moc.

Uvnitř těchto hradeb se Rimbaud, na poměry své přelétavé povahy poprvé na delší čas “usadil”. Ale i zde vystřídal “devatero řemesel”. Upadající obchod s kávou se pokusil oživit obchodem se slonovinou a zbraněmi. Když mu to nevyšlo podle jeho představ, chtěl se stát stavebním inženýrem a z domova si objednal téměř celou technickou knihovnu. Nejvíce uspěl jako výzkumník a badatel, protože jako první Evropan pronikl do Ogadenu a napsal o tom odbornou zprávu pro věhlasnou Zeměpisnou společnost ( tuto skutečnost zohledňuje i jeho busta postavená v Charleville v roce 1901 u nádražní “muziky”). Život, který Rimbaud v Habeši vedl, byl nezvykle drsný, tvrdý a pragmatický, a na hony vzdálený zjemnělé éteričnosti a obvyklé nepraktičnosti básníků.

Spořivou askezi, jejíž prostřednictvím si chtěl později “koupit svobodu”, mu jeden čas zpříjemňovala domorodá milenka, se kterou se později chtěl dokonce i oženit. Vybavím si ji v okamžiku, kdy na trhu spatřím ženu z kmene Koromi, která nad okolí vyniká svými jemnými, téměř evropskými rysy:

Rimbaudova společnice byla velká a velice štíhlá; dosti hezkého obličeje; tahů dosti pravidelných; ne mnoho černá. Neznám habešskou rasu; podle mého mínění vyhlížela úplně jako Evropanka,” zachovalo se ve vzpomínkách služky z domu Rimbaudova zaměstnavatele.

Smělé plány manželské, stejně jako ty objevitelské však z ničeho nic přerušila gangréna, která se někdejšímu básníkovi postupně rozlézala v noze. Znovu, tentokrát na nosítkách, putuje přes somálskou pouť až na palubu lodi směřující do Marseille. Hospitalizován je v nemocnici Početí, ale i přes svůj kritický stav si pár dnů po amputaci dolní končetiny vyžádá převoz domů.

Na Roche dopadá hustý déšť a Rimbauda kouše psí zima, které za roky strávené v tropech naprosto odvykl. Jeho zdravotní stav se i přes domácí péči zhoršuje a na bezesné noci nezabírá ani silný odvar z místních makovic. V okamžiku, kdy se po srpnové bouřce přižene takové chladno, že pokryje stromy jinovatkou, se rozhodne znovu odjet “za sluncem”. Z nádražíčka ve Voncq se vydává na poslední cestu vedoucí do Marseille.

Když je po strastiplném přesedání konečně položen na nemocniční, bíle povlečené lůžko, nemůže se ani hnout. Zatímco však jeho tělo setrvává ve strnulé nehybnosti, neposedné myšlenky nenacházejí pokoj, nejsou schopné se zastavit a směřují zpátky do Hararu. Krátce před posledním vydechnutím diktuje Rimbaud sestře Isabele dopis určený řediteli námořní paroplavby: “ Zašlete mi ceník servisů Afinar v Suezu. Nemohu se ani hnout, chtěl bych být tedy včas na palubě, sdělte mi, v kolik mám být dopraven na palubu...”

(v jiné výpravě publikováno v magazínu FORMEN www.formenonline.cz)

Autor: Michal Josephy | pátek 8.12.2017 11:46 | karma článku: 22.15 | přečteno: 780x


Další články blogera

Michal Josephy

Zpustlá zem

"To jedeš včas, puszta má ještě barvy! V červenci a srpnu je to pustá, vyprahlá zem," říká mi pan domácí, který pronajímá pokojík se šuplíkem a biblí

22.6.2018 v 13:12 | Karma článku: 19.49 | Přečteno: 615 | Diskuse

Michal Josephy

Azore, ke mně!

„Pojďte dál,“ pověsí se na těžké dřevěné dveře mladá a drobná senhora. „Jí si nevšímejte,“ mávne rukou nad dorážejícím štěnětem, které mi laškovně okusuje lýtka. „Je to ještě tele, dělá jak praštěná.“

7.9.2017 v 12:33 | Karma článku: 20.49 | Přečteno: 1620 | Diskuse

Michal Josephy

Indiánský běh

Nikdy, ale opravdu nikdy jsem neviděl přehlídku tolika prapodivných běžeckých stylů jako na bombajské Marine Drive.

27.4.2017 v 11:57 | Karma článku: 20.22 | Přečteno: 574 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Jan Tomášek

Vzpomínky na Loučnou

Slovanské hradiště Loučná u obce Višňová ve Frýdlantském výběžku - tak deset minut lesem - nemůže být hezčí procházka...

21.10.2018 v 0:59 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 44 | Diskuse

Marta Kučíková

Neobtěžujte za letu... cizí pány

„Ten chlapík má snad mrtvičku!“ řekla jsem si s hrůzou při pohledu na mírně se chvějícího staršího muže na sedačce přede mnou.

19.10.2018 v 22:50 | Karma článku: 26.29 | Přečteno: 1163 | Diskuse

Andrea Klusková

Hlavně se toho neboj!

Lidi v poslední době vyhledávají různé atrakce v podobě adrenalinových zážitků či únikových her a jiné srandy. Nechápu, proč. Stačí si počkat na MHD a o adrenalin a občas o únikovou hru je postaráno taky :-)

19.10.2018 v 14:32 | Karma článku: 7.54 | Přečteno: 324 | Diskuse

Michal Hruška

Albánská cesta (6) Tisíc zatáček z Vlore do Sarande

Další den jsme začali tou nejúspornější snídaní jakou jsem kdy v nějakém hotelu dostal, a proto se o tom musím zmínit.

18.10.2018 v 18:21 | Karma článku: 16.68 | Přečteno: 326 | Diskuse

Vojtěch Wertich

Aviou Amerikou 2017 - Avokádova skupina poznává Kolumbii I

Spolu s Avokádem a čtyřčlennou posádkou miniautíčka se vypravíme za krásami Kolumbie, mimo jiné oslavíme Velikonoce v místním i našem stylu, svezeme se na šíleném vozítku a poznáme endemický druh palmy.

18.10.2018 v 14:00 | Karma článku: 9.00 | Přečteno: 127 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz