Scampia: Temné pole Neapole

Slunce prozařovalo neapolský záliv a pomalu se škrábalo  nad úzké, ještě  zšeřelé uličky. To ráno, co jsem se probudil a  poprvé vyšel do labyrintu města, mi v jedné z nich padl zrak na uraženou palici (hlavu) zlatožluté slunečnice. Jakoby mi tento symbol předurčil celý pobyt - včetně návštěvy „temného pole" Neapole- Scampie.

Stejně tak, jako má zšeřelými odstíny neapolský den blízko k noci, můžete získat pocit, že zde má smrt blízko k životu. Atˇ již se procházíte podél přístavu a oči vám zakopávají o barevné železné kontejnery, jeřáby či zrezivělé ploty a nebo se jimi vyhýbáte odpadkům, které se vrší u patek románského sloupoví, a které byste radši ani neviděli.  Cítíte se zde  bezpečně, ale stále  máte pocit jemného, ale mravenčivého vzrušení z nebezpečí. Toužíte proniknout pod to, co se skrývá za ne mnoho kašírovanou, ale přesto turistickou fasádou města. To klíčové  slovo občas zaslechnete na ulici:  v žertu, narážce, ale vždy vysloveno trochu ztišeně, jako modlitbu.. Stane se vám věrným společníkem i bratrem. To slovo zní:  Camorra.

ODPAD A ZLATÝ DůL

Ve staré alchymické tradici lze  zčernalou, rozloženou hmotu zvanou nigredo, transformovat ve zlato .Tento proces jakoby se denodenně, nikoliv zázračně, ale zcela prozaicky, odehrával v neapolských ulicích. Když  udýchaná plnoštíhlá průvodkyně neapolským podzemím vyleze na povrch, vydýchá se a oklepe ze sebe pot  z velké vlhkosti vzduchu  jako  pes.  Zapálí si. Pohasínajícím městem mě vede po Via Anticaglia  a ukazuje obnažené zdivo obrovského Nerova divadla, tu zapuštěné ve stěnách oprýskaných domů, tu objevené v novodobé garáži. "Na víc nemáme peníze"( mluví o soukromé nadaci) "divadlo se rozkládá  na sousedních parcelách a ve sklepích domů, které bychom museli nejdříve vykoupit, abychom mohli ve vykopávkách pokračovat." Odmlčí se. "Zatím tady musíme prohrabovat tenhle bordel", kopne lehce do odpadků, které se až neuctivě lepí na románské architektonické ostatky. A tiše, jakoby napůl úst, vysloví "to slovo".

-Camorra, neapolská odrůda mafie, si totiž založila byznys na tom, že monopolně sváží městský odpad .  srovnává  jím se zemským povrchem lomy či vycpává jako preparátor medvěda prázdná skladiště.  Být to jen trochu možné, jistě by se rozsáhlý řecký podzemní akvadukt I system bunkrů a chodeb z II. Světové války změnil na pěkně naditou  koroptev.. "Camorra se nezajímá o archeologii?", rýpnu si. "Ne, tu zajímají  jen peníze", odpálí lakonicky Giuliana a její tvář zůstane chvíli napnutá v tenzi ironického úšklebku. Archeologie možná ne, ale hollywoodsko- antický kýč celkem ano, pomyslím si. Vždyť vila bratra  mafiánského bosse "Sandokana", Waltera Schiavoneho,  je postavena podle té, kterou obýval Tony Montana  z bijáku  Zjizvená tvář. Dvojitý tympanon, les sloupoví s dórskými hlavicemi a Venušiny lázně. Zlato a plochy mramoru velké a naleštěné jako bruslařské kluziště. To je však jen vrchol pyramidy. Na začátku, ale I konci tohoto mocného ekonomického cyklu stojí nelegální obchod s likvidací toxického odpadu - nejen Neapole, ale I italského průmyslového severu. Odpadní nálože, doslova ekologické bomby, tak podminovávají téměř celé vnitrozemí Kampánie: nánosy usazenin laků, exkrementy petrochemického průmyslu či kapaliny kontaminované těžkými kovy tak tvoří vrstvy  "archeologie odpadu", o kterou se Camorra zajímá.. "Jedovaté materiály, a to i radioaktivní látky, se tak dostávají do půdy a znamenají pro okolí velkou zdravotní hrozbu," varuje hlasitě geolog Giovanni di Medici. "Ale co na tom, průměrný život camorristy je díky nelítostným válkám klanů  velmi rizikový a časově značně omezený  a   výnosný obchod, ve kterém  se točí, 6 miliard Eur ročně, se hravě vyrovná obchodu s bílým zlatem - kokainem.

MĚSTO (Z) MÓDY

"Tu vuò fa l' americano,mmmericano! mmmericano! ma si nato in Italy!," zní mi dokola v uších jako zaseknutá gramodeska, když se procházím po Via Chiaia. Pouliční muzikanti tu vyzpěvují starou neapolitánskou píseň masověji proslavenou až filmem Talentovaný pan Ripley, kde si ji s chutí zazpívá Dickie Greenleaf se svým "přítelem". Zpívá se v ní o tom, že hrát si na Američana je směšné a zbytečné, když se člověk narodil v Itálii a ještě k tomu v Neapoli. A k tomu patří I "vivere a la moda", žití módou, elegancí a stylem vytříbeným značkami italské haute-couture jako Versace, Gucci či Armani.

Neapol, narozdíl od Říma, však nevypadá na první pohled zrovna jako město módy z top 10. Zatímco kupříkladu na římské módní tepně naleznete doslova pouliční přehlídku vybraného vkusu a luxusu od slunečních sladěného od brýlí po podpatky, v Neapoli jsem nic takového neviděl. Na ulici samozřejmě nepoznáte, zda vůbec jde o originály a nebo nápodobu, ale  občas ve mě převládající neapolská móda vzbudí pocit, že ani nezakrývá, že má lehký a těžko popsatelný cink lacinosti známé z vietnamských tržištˇ. A to se týkalo I  butiky napěchované komerční  tepny, Via Toledo. Když kolem jednoho z nich procházím, periferním zrakem zahlédnu, jak z regálů rychle přenášejí zboží do druhého obchodu a zpět, ochodu, který vypadal o poznání de mode. Zaujalo mě to, a tak jsem vešel dovnitř, všechno najednou bylo jak má být, zbyly jen dvě vstřícné prodavačky. Když jsem si však chtěl vyfotografovat interiér se zbožím, strhlo se velké  drama po italsku, ale to představení nemělo nic společného s commedií dell´arte: do obchodu náhle vešel muž z druhého obchodu a musel jsem mu projet, pod neustálou přilivovou vlnou emotivní italštiny, celou záznamovou kartu, zda se na ní nenachází něco z "jeho obchodu". Když jsem nepochodil v "centru", "komerčním srdci", obrátil jsem se po Via Toledo na periferii, směrem na Molo Beverello a pak po pobřeží dale k průmyslovému přístavu. Už se smrákalo, do vzduchu se prosakovala vlhkost a barevné kontejnery dostávaly nádech železného matu. Některé z nich byly otevřeny jako spouštěcí příď trajektu a všiml jsem si, že z nich právě  vykládaly dlouhé a mohutné role látek. U plotu stojí dělník, který se opírá o plot a mezi palcem a prostředníkem roluje zažloutlou cigaretu. Netváří se zrovna sdílně a na můj opakovaný dotaz, oč jde,  odpoví jen:  "Látky z Číny" a "Levné látky z Číny" a  podle jeho výrazu se dá odečíst, že se domnívá, že mi I tak řekl dost. Tak jako tak, to, co nyní ústí neapolského přístavu příjalo jako neforemné role látek, se postupně jemnými prsty, střihy a stehy vybraných vyškolených krejčí změní v ukázkové modely. Šaty, které dokonale padnou na tělo a budou tak lehké, že je ani neucítíte. A možná ani neuvidíte. Z přístavu se totiž látky nocí přesunují do periferních dílen, kde je natolik zformují, že výsledné šaty nepoznáte od originálu vysoké módy, která umělecky zdobí těla společenské smetánky. Nebýt toho, že jde o padělky. Neapolská mafie totiž nemá cit jen pro vybrané umění, ale I pro módu. Na jejím počátku akorát snižuje výrobní náklady na minimum a pomocí přidané hodnoty  statutu a prestiže vyšroubuje jejich  koncovou cenu na maximum. Podle mého informátora lze takové "krejčovské dílny"  najít na neapolském   satelitním sídlišti jménem Scampie.

ŠATY DĚLAJÍ... MAFIÁNA

Preso, borůvková marmeláda, máslo a opečený toust. Už nevím, kde jsem se tento snídaňový rituál naučil, ale to ráno se mi na patře vedle typické chuti objevila take chuť po dobrodružství: to se nezají. Poněkud předsudečně se obleču do černého, do kabely přes rameno nacpu foťák, mapu a vodu a ptám se recepčního, kde najdu nejbližší metro směrem Scampie. Nechápavě se podívá a naprázdno polkne: "Scampii?" Buď nevěří a nebo si myslí, že něco špatně vyslovuji. Když se ujistí, že ne, pokračuje :" víte o tom, že jde snad o nejnebezpečnější a nejhorší sídliště Evropy?" Posílen borůvkovým toustem odpovím chladnokrevně. "To je přesně důvod, proč tam jedu". -

"Buďte opatrnej, řekne mezitím, co mi ukazuje na plánku cestu, buďte hodně opatrnej, řekne důrazně jakoby to nestačilo říct třikrát a jakoby chtěl ulevit své odpovědnosti za případnou ztrátu turisty. Přece jen je Scampie místem, odkud do centra co chvíli dorazí zprávy o masakrech konkurenčních mafiánských klanů a návdavkem o nějaké té vraždě "civilisty".

Sotva však za sebou zavřu dveře vzpomenu si, že jsem cosi zapomněl cosi důležitého (sluneční brýle). Jakoby černého humoru nebylo dost, vstupuji zpět na recepci a říkám: Ještě jsem něco zapomněl. A recepční už trochu s nadhledem nadhodí: "bouchačku? "Ne, sepsat závěť", odpovím.. V té době si samořejmě myslím, že jde v případě Scampie o poněkud nafouknuté nebezpečí.

Tato představa ze mne však začne opadat velmi rychle, jako jehličí z povánočního stromku, tak, jak se metro začíná vzdalovat.směrem z centra mimo turistickou oblast. Neapol začíná prudce sociálně upadat, což se odráží nejen na levném oblečení a alkoholovém dechu prosycujícím soupravu metra.

Vůz, ve kterém sedím,  se čím dál vice vyprazdňuje a ve chvíli, kdy z okna vidím neutěšené pláně s šedivými stěnami paneláků, zůstanu v něm již jen s teenagerem, který evidentně něčeho přebral. . Metro mě vyplivne na neutěšeném betonovém  překladišti. Trvá mi delší dobu, nežli zjistím, že je zapotřebí jednou budovou sejít po  schodišti dolů, přejít staveniště a podchodem vyjít betonovým hangárem na plochu, na němž je naražen vytoužený nápis Scampia. Slovo, které v neapolském dialektu znamená širou krajinu, otevřené pole plné divokých travin, na němž v polovině 60-tých let 20.století vystavěli nechvalně proslulé sídliště s poetickým a  typickým tvarem "betonových kasáren" - Vele.

Tedy plachty. Předsazené, vývojově  mladší sídliště směrem k metru však vypadá až líbezně: vzdušné pravidelné ulice, krámky a nečekaně čistá tržiště.. To jsou však jen něco jako divadelní kulisy či optická clona: když touto čtvrtí projdu a mé  kroky se zakusuji hlouběji do sídliště, vyčnivají shluky paneláků jak dinosauři v betonové džungli či jako zdevastované egyptské pyramidy a mezi nimi občas palmy, natažené ostnaté dráty, rozbité hangáry a rozlehlá staveniště.¨Přecházím ulici a dívka na druhé straně najednou zrychlí krok a zakryje si tvář. Všimnu si, že mi z tašky přes rameno kouká objektiv fotoparátu. A na něj, jak později poznám, jsou tady mimořádně hákliví. Projdu staveništěm k hangárům  s otvory od  červotoče ráže 9mm a mám pocit, že jsem někomu na očích. Jakoby paneláky obživly, na balkónech vyrostly oči a ty mě, cizince na cizím území,  pozorovaly na otevřené pláni jako Predátor. Podle informací, které jsem získal, chůzí prořezávám terén rychle,  jako podle souřadnic GPS.

Mířím k místu, kde se mají nacházet ilegální textilní dílny. Zdálky pozoruji pohyb několika postav, vycházejících z pootevřených vrat tam a sem, snažím se oslovit dvě z nich a snažím se působit naivně, ale jistě. To, co mě sem přivedlo, je přece odobroný zájem o módu. Můj pokus o rozhovor však zpozoruje o poznání luxusněji oblečený management. Bossové přicházejí ke mně,  měří si mě pohledem, ale obávám se, že mi nechtějí navrhnout oblečení a střihnout jej na tělo. Zopakuji jim svou motivaci. Usmějí se na sebe, možná ohodnotí odvahu, se kterou jsem se vydal na jejich území, ale dají mi najevou svojí dominanci velmi výrazně: několik krátkých, vysvětlujících frází s nenapodobitelným bohorovným úsměvem zkombinují s tím, že mě jeden z nich poplácá po zadku tak, jak to dělají fotbalisté, kteří opouštějí hříště. Nejsem tady vítán a je bylo jen demonstrací jejich moci, že nemuseli použít síly či výrazného zastrašování.  Všimnu si, že zápěstí jednoho z nich zdobí náramek  zn. Cesare Paciotti. - A teď, kluku, mazej  odkud si přišel.

JAKO DROGA-

může působit neutěšená touha přijít něčemu alespoň trochu na kloub, proniknout pod povrch věcí. Zjistil jsem to v době, kdy jsem se na druhý den procházel znovu ulicemi starého neapolského města. Vnímal jsem sice stále jeho krásu, ale proti dobrodružství, které jsem zažil, začala blednout trochu jako zdejší typická, ale pár dní za sklem  odležená pizza Margharita. Když jsem scházel večer dolů k přístavu a hotelu, věděl jsem, že se nazítra ráno musím vrátit. Stát před typickými scampijskými paneláky Vele je zážitek silnější a mnohem dynamičtější, nežli být v  Louvru. Ale estetika to není zrovna pro každého. Tyto domy jakoby se staly organickou složkou přírody, termištěm, zdá se, že chvílemi přetékají lidmi I odpadem a pomalu tečou. Kolem této proměnlivé masy se nekontrolovatelně pohybují neapolští Romové. Pokud už se někdo do Scampie vypraví,  pak se těmto domům  zpravidla vyhne velkým obloukem a já se tomu ani nedivím. Přesto mi to nedá a postupně se přibližuji k jejich úpatí.

. Vím, že nemůžu být příliš nápadný, vzbudit povyk, protože to by pravděpodobně vyvolalo podobnou reakci, jako cizí termit v termitišti. Fotografuji. Najednou však padnu do hledáčku místní bandě. Její pěšáci,  I guappi,  si mě vyhlídnou, obestoupí mě a odříznou cestu. Nesmím dát najevo strach, to je myšlenka, která mě instinktivně napadne. " Co fotíš?, Ty nás fotíš?", říká jeden z nich zbrkle a frajersky přešlapuje široce rozkročený z nohy na nohu. "Jaktože nás fotíš?", těká očima po ostatních, jak kdyby byl něčím naspeedovaný. "Nefotím", odpovím s klidem. Fotím dům, pracuji jako architekt", odpovím - "Ukaž." S klidem mu ukážu v malých náhledech fotografie, na které se, k mému klidu, již ani nedívá. "ˇˇooo, architetto!!" zvolá nakonec a pobaveně mě plácne po ramenou a kumpáni se s klidem usmějí. Jeden z nich mi to už v pohodě vysvětlí. " Prodáváme drogy. Tady nemůže nikdo jen tak fotit. Zejména nás, kvůli identifikaci. Na to je tady každej zatraceně opatrnej."Možná se jim jevím jako perspektivní klient, kterému by mohli za důvěru něco střelit, ale díky nim alespoň získám neformální povolení k tomu, abych se dostal do útrob těchto bizarních sídlištních útvarů, jejichž buňky slouží jako včelí plástve, nikoliv na vykládání medem či vycpávání odpadky, ale jako  skladiště marihuany, kokainu či heroinu na jejich další distribuci.

V nitru domu poznám, že ony plachty na povrchu jsou na palubě lodi, do které doslova teče a pluje téměř po vrstvě odpadu a fekálií. Lodi, jejíž podpalubí je prolezlé krysami a kriminálními živly jako celý Systé m Camorry a  je zásobováno I syceno  z obrovských, jako verlybami přecpaných lodí neapolského přístavu. Toho přístavu,   známého z barvotiskových pohlednic, nad nímž romanticky zhasíná slunce jako zkomírající  květ zlatožluté slunečnice.

-Neapolská Scampie je místem, kde člověk může na vlastní oči vidět a na vlastní kůži zažít to, co může znamenat ono proslavené  "Vidět Neapol a zemřít."

                                                                                                                                                                MJ

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

(Velmi zkrácená reportáž vyšla v aktuálním čísle Instinktu.)