O vlnách a vodních bohyních

Vlnění, pruhy  modré a bílé. Nic víc, nic míň než opakující se záblesk tropické iluminace a vlnová délka světla v rozsahu 430 ~ 500 nm.

Úzkým průzorem mezi prsty, složenými do tvaru lamelové clony, přiškrcuji sílu poledního slunce, které se v hladině zátoky Baracoa  odráží jako v lehce potrhaném alobalu čokolády Barila. Ve vlnách se rozpuštějí vlasy mulatek v barvě Granka, křupající písek pod chodidly připomíná zásoby prošlého vanilkového cukru…

 Na východ od ráje
 Nasládlý ráj, dominium plenum azurového kýče, v těchto místech viděl  již Kolumbus:  ačkoliv v zátoce ostrova „Cipango“ neslyším „sladký zpěv ptáků“, vídím deštěm napité  kokosové palmy, žlutými plody obtěžkané kakaovníky a nepřehlédnutelnou čirost modré vody (…)

Průsvitné stránky z palubního deníku, popisující objevení Nového světa, se prolínají s živou skutečností,  a vše dohromady působí neobyčejně bujně a synesteticky, což svádí k domněnce, že v přídělovém systému bude dost pro všechny. Kazem na kráse je pouze agresivní protisvětlo, které vypaluje bujnou vegetaci  a v ústí medové řeky Miel vykusuje již od přírody zubaté listy palem. Nemilosrdné nasvícení odhaluje stinné stránky a to, že most přes „rajskou řeku“ končí na začátku 90.let 20. století,  a cesta dále nevede.

Zmuchlaní rybáři chytají do děravých sítí čudly, ženy kolem řeky sbírají dřevo na otop a v narudlém rozmoklém bahně se povalují mačety zrezivělé tyče a srpy, které pomáhaly budovat sociálně - utopistický ráj. Supervizi nad oběma projektovými vizemi má El Yunque, hora ve tvaru kovadliny, o níž místní říkají, že ji vykuly železné bicepsy země;  ona samotná má však dělnou práci v paži.

Počasí za hřebenem Sierra del Purial je však idylické, barvy syté,  voda a zeleň v kontrastním světle fotosyntetická, a tak se zadrženým nádechem  čerstvého  kyslíku  procházím puchem tlejících ryb a od rybářského přístavku mířím do rozkvetlé vegetace, zahrad a plantáží. Cestu od řeky mi však rázně a nečekaně přepaží balakrylem ledabyle přetřená závora. Dává mi jasně na vědomí, že naivisticko -  poetický projekt Paraíso sice narazil na své prozaické meze, ale chopil se příležitosti kapitalizovat „turistický ráj“.  „Hezký den. Můžete jít vlevo (za tři dolary) či v pravo (za pět),“ postaví mě před svobodou volby do pozoru strážník z na hrubo sbité budky a ochotně mi vysvětlí, že pláž, na kterou mířím, je vlevo. „A stojí to vůbec za to?“ neskrývám podezření, že na mě „ levičácký kapitalismus“ hraje levou. „Playa Blanca je součástí širšího archeologického naleziště,“  argumentuje nepřesvědčivě statný muž. „Fajn, takže za dolar?“

Ukryta za křovím z pichlavých sukulentů, bílá, dva na dva metry neopálená proluka mezi skalnatými stehny: tak to je ta naše slavná plaja Blanka, na níž co chvíli vystříkne sprcha příbojových vln. „Masáž, amigo?“ dolehne ke mně přitlumený ženský hlas. Patří dívce v kulatých slunečních brýlích sedící ve stínu na ochozu, zřejmě improvizovaném lehátku. „Ty potřebuješ namasírovat?“ odpovím zcela v duchu toho, jak ne/místně na mě její nabídka působí.  Nevidím totiž žádnou pláž, na které bych rád relaxoval, nevidím dokonce žádnou pláž. Na jejím místě ležela na ručníku jen má nenaplněná iluze. Playu Blancu jsem si zkrátka maloval zcela jinak, a na toto konto i zaplatil. Díky tomu jsem si však uvědomil, že fantazii lze vytěžit jako obchodní komoditu.

Ve směsici vůně moře, kokosového oleje a kouře z připálené Populárky se poddám přesvědčení, že to vše je pro přízračnost přízračné. Způsob, jakým věci nazíráme v jasném, vlnami odráženém světle otevřeného prostoru je odlišný od toho, jak vidíme v nehybných uzavřených stínech. Slunce a rozechvělý prostor vlnění vykresluje na obzoru Margittův koráb s plachtovím upleteným z vln, na nichž se imaginace ráda nechá ukolébat a unést.

Kotva a kříž

Voda je v Baracoe všudypřítomná a  mám ji stále na očích. Vyrostla na pobřeží zavlažovaném hustým pletivem řek, obklopena horami, mořem a nebem, z něhož poměrně často prší. Postupem času splývala s proudem mého myšlení,  stávala se životem kypící řekou Miel,  silným a  unášivým ramenem Toa i nevědomým proudem smrtonostné Yumurí, v jejíž léthargických vírech našli smrt indiáni, kteří se raději vrhli ze skály, nežli by přijali koloniální jho a evangelium kříže a encomiendy. „Poslyš, je vůbec jasné, v jaké zátoce Kolumbus  přistál?“ přitáhnu oči kolébající se na vlnách Karibiku zpátky na břeh.  

„A není to jedno?“ odmlčí se neurčitě Kubánka, které bez ohledu na její pravé jméno a barvu kůže říkám Blanca. „Ve hře jsou asi tři místa. Jedno je kousek odsud, druhé někde tam, kde je teď hotel Porto Santo (ukáže směrem k El Yunque), ale taky to mohla být zátoka Gibara na severovýchodě Kuby.“ „Aha, takže to nakonec vůbec nemuselo být v Baracocoe…“ „Myslíš v Baracoe,“ opraví mé přeřeknutí domorodka, „v Baracoe to bylo s největší pravděpodobností. Ten kříž v katedrále  (Cruz de la Parra pozn.aut.) je skutečně Kolumbův, čestný pionýrský…

Jen tak mimochodem, víš co to slovo znamená?“ „Baracoa?  Přítomnost moře,“ odpovím s přehledem dobře připraveného studenta. „A barbacoa?“ „Tak to netuším, vím akorát, co je to barba…““ Barbacoa je dneska postel v patře, ale v jazce Arauků to znamenalo dům postavený na kůlech ve vodě,“ triumfuje s úsměvem dívka, v jejíž tváři by šlo při troše štěstí odečíst až 20 procent taínské DNA. „Jo, to je dobrý,“ odkývám uznale a nakonec jí dám za pravdu i v tom, že s tím Kolumbovým přistáním je to jedno, protože o něm jistě nevíme jistě téměř nic, tudíž bych se příliš nedivil tomu, že to  byl nakonec  původem portugalský Žid s pravým jménem Salvador Fernandes Zarco.

Mnohem jasnější  a podstatnější je skutečnost, že bez ohledu na to, kde přistál, byla Baracoa první španělskou osadou a následně hlavním městem Kuby, jemuž „starostoval“ Cortésův  někdejší přítel, Diego Vélazquéz.

Kolumba hodím definitivně přes palubu, zvednu se z ochozu a pro lepší výhled na zátoku vystoupám na ostré, strusku připomínající útesy. Při pohledu  „z patra“ můj pohled do sebe vtáhnou vymleté okrouhlé útvary, v nichž se roztáčejí tmavě modré víry. Po jejich spirále sestoupím do říše, které podle synkretického afro –  křesťanského náboženství Santería vládne mateřská a modrobílá  „paní vod“ , života a plodnosti Yemayá.

 Yeye omo eya –  rezonuje mi na bláně bubínku věta, kterou mi do hlavy vtloukala Orišy uctívající Rosalinda. Znamená to, že "všichni jsme ryby a naší matkou je „Jemajá“". Tato „vývojová teorie“ stoji prinicipálně na vodě : bez ohledu na to,  zda někdo věří na akvatickou fázi ve vývoji člověka,  lze těžko popřít, že jsme se vyvinuli coby akvabely v bazénu aqua vitae plném (plodové) vody, která je pralátkou našich těl.

Prostory vyplněné vodou, prohlubně kaluže či jezírka  jsou tudíž v yorubském kultu považovány za symbolické dělohy a jejich tenká, vzduchem rozvibrovaná blanka, představuje rozhraní mezi vědomím a nevědomím. V odrazu  jejich hladiny totiž  člověk zřejmě poprvé spatřil svůj obraz,  nabyl sebe – vědomí a oddělil Jáství. Na paměti jsem však měl i to, že hlubiny nevědomí dokáží člověka pohltit podobně jako  Antonicu  Izquierdo, zakladatelku „vodní sekty“ Los Aquáticos. Řeka, k níž si Ošun, vládkyně sladkých vod,  chodila v době chudoby přeprat své jediné zažloutlé šaty, sice "zázračně" vyléčila jejího syna, ale Antonicu  uvrhla v šílenství. 

"Ošun i Yemayá mají rozkolébanou, nestálou a přelévavou povahu," vysvětlovala mi Róza důvod, proč jim v domě i do trinidadské  svatyně pravidelně přinášela oběti (pro Ošun ve vodě rozpouštěla žluto - zlatý med). 

.Příběhy, které se tradují a vyprávějí v rámci Santeríe nasvědčují tomu, že obě sestry jsou sice   svůdcovsky -  mateřské dárkyně života, ale pokud se jim něco znelíbí, jsou schopny člověka v podobě mořské panny či "rusalky" nalákat k vodě, omotat jej rozpuštěnými vlasy a vydat v pospas živlu, který nad ním zavře hladinu. 

Prostor vlnění

K vodě je neodmyslitelně přimknut  i Malecón, vystavěný podél Bahía de Baracoa.  Kolem hotelu La Rusa, který postavila výstřední ruská  tanečnice „Mimi“, lze projít téměř až do historického centra, jemuž vévodí renovovaná katedrála Nosa Seňora de Asunción,  první křesťanský svatostánek přechovávající Kolumbův kříž.

 Přifařený park je přirozeným místem odpočinku a každodenních společenských setkání. Tuto funkci plní i v noci;  epicentrum zábavy se však posouvá  za roh do Casa de la Trova. Typická „franšíza“ tradičního music - baru nabízí oblíbený retro mix živé hudby z Buena Vista Social Clubu, předražené drinky, cédéčka,  „autentický“ zážitek tance  či odvázanější konverzaci s místními.

Osvědčeně chytlavá atmosféra se však  line na ulici jako lepkavý guajávový džem,  takže mezi zvědavci nakukujícími rozveřenými okenicemi jsem k zahlédnutí i já. Očima rychle přelétávám typické „živoucí museum“ předrevolučních a porevolučních obrazů, které mají  místu dodat pečeť autenticity a la cubanidad, a zaposlouchám se do pomalu nabíhajícího rytmu. „La Baracoesa,“  upozorní mě hrdým tónem muž, který je sám jedno ucho.  Díky němu pochopím, že jde o evergreen opěvující krásu místních žen a zelené „barokní“ krajiny, jenž Sextetu Yumurí spolehlivě zaplní taneční parket: "Ella guarda en el alma/ un inmenso tesoro,/ ni más dulce que ella/ es el agua del Toa… "  

Refrén Baracoesy se pro příznivou odezvu vícekrát opakuje, ohrává se, a protože jsem podobných casas viděl za svůj pobyt víc, chystám se odejít. V průhledu mezi něčími zády, lokty a kříží však  zahlédnu vlnu bílých a modrých pruhů, z níž jsou „upleteny“ těsné, na tělo utažené úpletové minišaty.  Nemám ve zvyku dlouze zírat a jako antropolog vím, že bych neměl na dívku pohlížet typicky neo - koloniálním pohledem, a to i přes to, že obrazu mulaty coby horkokrevné Latinoameričanky a sexuálně animální Afričanky je ve formě  "tropické figury" využíváno v nejrůznějších marketingových tropech již od časů Villaverdovy novely Cecilia Valdés (1882).  Nemůžu si však pomoci: podobnou mulatku jsem skutečně  viděl pouze na plakátech, prospektech a etiketách.  

Pruhovaný modrobílý streč však nenapíná pouze mé krátkozraké oči a touhy, k parketu jsou přitahovány i ostatní mužské pohledy, které vyplňují místnost jako stvořenou pro tourist gaze.

 Dívka tančí sama, pouze se sebezaujetím, posléze s mužským protějškem  a nakonec s dívkou, jejíž   zlatavé flitry  připomínají třpytku, na níž se loví ryby, skáče na udičku. Z průběhu  představení je však čím dál patrnější, že ony mužské pohledy jsou součástí agendy, která  spočívala v čeření hladiny, dělání vln, a zlepšování splavnosti toku peněz. Obě dívky  sice vypadaly tak, že právě  vyskočily z rámu etikety rumu Mulata, ale jejich těla nepůsobila jako  konzumní předměty:fantazie, tužby a potřeby, které vyvolávala, zůstávaly nenaplněné - v tom tkvěl jejich kapitál. Spíše nežli bytosti z masa a kůže připomínala fantasma či hologram:  v mých očích tudíž na parketu  tančila waran - waran - were - were (neklidně i s grácií, pozn. aut.) samotná Yemayá a její sestra Ošun, bohyně, tance a medu, jejíž rty jsou sladší než cucurucho (místní sladkost z nasekaného tropického ovoce pozn.aut.). V tomto ohledu jsem toužil  především po tom, abych dokázal alespoň trochu  uspokojivě pochopit,  proč krátká  sekvence vlnění, pruhů modré a bílé  natolik silně  upoutala moji mysl a vyvolala potřebu napsat nesmyslně dlouhý blog. Vlnivý pohyb  a "zaoblené  křivky" z ní posléze vyplavily zanesenou myšlenku, že  vlna je jednou z ústředních estetických forem krásy.

Zatímco  však moji  hlavu  zaměstnávalo plané teoretizování, Yemayá se mi ztratila z očí, a já ji nemohl ani za boha najít. Už jsem chtěl  konečně  odejít a ponechat teorii neověřenou, když náhle vystoupila ze tmy a vsunula se do těsného prostoru mezi mnou, oknem a ulicí. Nežli jsem stačil vysvětlit, proč ke mně stojí zády, pootočila nyvě tvář: "„Quieres bailar conmigo?“ (Chceš si se mnou zatancovat? pozn.aut.) V ten moment  mi bylo jasné, že mám "dívku snů"  přímo před sebou, stačí jen využít příležitosti, pevně ji sevřít a nepustit. Je tak blízko… že v jejím přisvíceném obličeji jasně a zřetelně rozpoznám Blancu...