Jsem nula
, ale nakonec se vydám stejnou, poněkud neortodoxní cestou ke chrámu San Benito, abych poděkoval pánubohu, že jsem se vyhnul všudypřítomným slepičincům.
Domnívám se, že tento „malý zázrak“ ocení i paní domu, jejíž casita má být s chrámem propojena tajným, bočním vchodem.
Díky rychlému přechodu ze světla do tmy nevidím důvod, proč své průvodkyni nevěřit, a tak ji téměř se slepou důvěrou následuji. Největší překážka na této „duchovní cestě“ se nachází hned na jejím začátku (jde o závěs z dřevěných, tak trochu omatlaných korálků, z něhož mám, ač přesně nevím proč, trochu fobii).
Již za dalším prahem však následuje úzká a příjemně chladivá kameninová chodba, kterou se rozhodnu přejít bosý. Pouhých pár kroků vede ke zklidnění, vyvážení frénu a také k ochlazení touhy, která je sice hybným činidlem, ale zároveň ji nelze svévolně a situačně vyložit jako „hříšné natahování ruky po něčem“, co se před vámi svůdně pohybuje.
Můj původní motiv, který doprovázel všechny mé několikakilometrové poutě do čtvrtě Martí, byl ostatně založen na vzrušení zcela jiného typu: zvědavosti zesílené principem „tajné komnaty“ (která pro svou nedostupnost a vnější nenápadnost určitě skrývá hotové poklady).
Na „nebeskou bránu“ (v tomto případě spíše připomínající vrata venkovského koloniálu) jsem klepal opakovaně, ale neměl jsem štěstí, protože pokaždé bylo zamčeno a nenaskytl se mi žádný legální způsob, jenž by mi umožnil se do posvátného chrámu Santeríe dostat.
Teprve nyní, díky ochotné holce ze sousedství, která se po obrubníku procházela s lehkostí tarotového Blázna balancujícího „nad propastí“, bylo mé „volání“ zřejmě vyslyšeno a vyšlo mi v ústrety zcela stylově: tou nejméně pravděpodobnou cestou.
Nechci to však zakřiknout, protože teprve musím projít nejen podél yorubských a spiritistických idolů, ale též ostrým a nekompromisním zrakem téměř nevidoucí santery, která mě očekává na konci chodby, zapřena o své pravnuky.
Chci tím vším jen říci, že jsem si to vážně moc přál, a udělal jsem maximum, abych se dovnitř chrámu podíval…
A teď, když konečně stojím vevnitř, postupně obeznávám, že v samotné svatyni není vlastně vůbec nic. Je to jen prázdná místnost, nahrubo omítnutý kvádr, který vyplňuje ostré bílé světlo. Světlo a prach, stříbrné a zlaté třpytky, poletující kolem jako rozdrolené a obnošené metalické legíny.
Všechna ta prázdnota kolem mi zprvu přijde značně nekomfortní a nesmyslu - plná. Dokonce ani pocit duchovního přístavu či domova, který od dětství hledám, se s pomocí svaté Barborky, přikrčené v koutě, nedostaví.
Jakmile se však vzdám své identity, oprostím se od jakéhokoliv očekávání i retencí minulosti, rozhostí se ve mně až „nadpozemský“ klid a vyrovnanost pocházející z toho nejúčinnějšího „nebeského trankvilizéru“, který však dosud neprošel dvojitě – slepou klinickou studií.
Všechny ty oddělené epizody života, které za normálních okolností nedokážu spojit, se smysluplně slijí do přepáleného světla v tomhle nanicovatém prostoru.
Připadám si, jako bych po celou tu dobu, co jsem "na cestě , lopotně pronikal do hloubek a niter světa, abych nakonec seznal, že ona melvillovská „centrální místnost“, kterou obývá „duše světa“, je jedno velké nesmírné prázdno, obkroužené ještě větší nulou.
A skutečně, jak se tak dívám kolem a kolem, není tu nic, co by se i přes ten nejvíc hipsta - insta filtr dalo osázet motivačním citátem, sloganovitým háelpéčkem, karamelizovat popraškem duchovna, a zařadit do Světa úspěšných.
Prostě jen stojím uprostřed prázdného, omláceného prostoru plného stříbrného, drolícího se světla.
Jsem nic. Jsem nula. Ale v tu chvíli není nic víc.
Michal Josephy
Zpustlá zem
"To jedeš včas, puszta má ještě barvy! V červenci a srpnu je to pustá, vyprahlá zem," říká mi pan domácí, který pronajímá pokojík se šuplíkem a biblí
Michal Josephy
Azore, ke mně!
„Pojďte dál,“ pověsí se na těžké dřevěné dveře mladá a drobná senhora. „Jí si nevšímejte,“ mávne rukou nad dorážejícím štěnětem, které mi laškovně okusuje lýtka. „Je to ještě tele, dělá jak praštěná.“
Michal Josephy
Indiánský běh
Nikdy, ale opravdu nikdy jsem neviděl přehlídku tolika prapodivných běžeckých stylů jako na bombajské Marine Drive.
Michal Josephy
Vězněm kláštera
Uprostřed mrazivé zimní noci léta páně 1824 bylo Klášterní náměstí liduprázdnější než kdy jindy. V husté vánici se vytrácel zvon z nedalekého kostela Narození Panny Marie a drobná dívka, přecházející z domu do domu, se po pár
Michal Josephy
V oku ženy
Vysoko v horách, svažujících se do úrodných údolí etiopského Hararu, žije "kmen" Argobba, jehož ženy mají na poměry světlejší pleť, úzké, elegantní nosy, mandlovitě tvarované oči a jejich vyhlášená krása, které údajně podlehl i ně
Michal Josephy
Za moře temnoty
Pozdě v noci, kdy všechno kolem utichlo, vylezl na balkon, vzepřel se zápěstími o hrazení a zadíval se do dáli.
Michal Josephy
O Hararu a čarovné moci hyen
„Baby, Jalla, Koti!“ zavolá Abbas do tmy, která střeží hradby Hararu v sedmi posvátných kruzích a poté na čas zmlkne. „Počkej, už to bude,“ utrhnu zuby kus leukoplasti, kterou jsem si k objektivu přidělal malou ruční baterku.
Michal Josephy
Rozhodčím v bordelu
Stojím v područí stopatnáct stop vysokého Krista, rozmáchutého nad horizontem Ria jako majestátný albatros. Se shovívavým výrazem fotbalového sudího, který dává pozemskému zápasu volný průběh,
Michal Josephy
Létokruhy
Prach, který se po dlouhá léta kupí u hřbitovní zdi, v červenci vyschne a zalesknou se v něm kousky křemičité, slídové zbrusky.
Michal Josephy
Noční ptáci
„Má vůbec smysl jít spát?“ nadnesu pozdě v noci parťákovi, který se snaží zalézt do své žluté kapsule, aby si nechal zdát o tom, že se mu konečně podaří zprovoznit vestavěný TV – sat a porno s japonskými školačkami.
Michal Josephy
O nečitelnosti světa
„Akasaka, Nogizaka, očima přejíždím po zmenšeném plánku metra, přeskakuji z barvy na barvu a hledám slova, která mi znějí alespoň trochu povědomě, snad díky rytmu dětského rozpočítadla či spravedlivým Rozsudkům soudce Ooky.
Michal Josephy
Má milka Tamilka
“DDANGG”, nakopl jsem plechovku, která vydala přesně takový zvuk, jaký může mít jen duté a nevyplněné nedělní odpoledne. Slunce si předvečerem hrálo na schovávanou a oceán se líně vyléval na negombskou pláž.
Michal Josephy
Zelený Buick Roadmaster
se vymotal ze sítě ulic starého města, protáhl se ucpaným Vedadem a zařadil se do rychlého pruhu na Avenidě de la Independencia. Zvuk, který jsem zachytil v kabině vozu, byl rozechvělý nárazy horkého vzduchu, prskal a chrčel jako
Michal Josephy
Selfie na háku
Centrum Malakky připomínalo pouť. Kolem náměstí projížděly alegorické rikši, které byly vytuněné tu do podoby Supermana, tu do Hello Kitty, a na celé kolo vyřvávaly globální popové odrhovačky z vestavěných reproduktorů...
Michal Josephy
O vlnách a vodních bohyních
Vlnění, pruhy modré a bílé. Nic víc, nic míň než opakující se záblesk tropické iluminace a vlnová délka světla v rozsahu 430 ~ 500 nm.
Michal Josephy
Světy mezi světy
„Život je dítě, které si hraje, hraje s kostkami (...)“* K tomuto zlomku, stejně jako k životním situacím, ve kterých bylo možné si hodit kostkou, jsem teprve musel dospět.
Michal Josephy
Na trhu lásky
Ve vietnamské obci Khâu Vai se pravidelně koná trh. Na tom by nebylo nic tak neobvyklého – pokud by se na něm nescházeli ex – partneři, nenabízely ženichům nevěsty a nesjednávala manželství. „Trh lásky“ však může nabývat nejrůznějších podob...
Michal Josephy
Armáda krásy (Rio de Janeiro)
Kristus pózující na hoře Corcovado fotografům je téměř nadpozemsky dokonalý. Tělo má jako z mramoru a vrásky mu nepřidělává ani to, že musí odolávat svodům spoře oděných žen a rozmáhajícímu se kultu těla.
Michal Josephy
Fanny
Jeden z hostů si z brady smetl kousky slaného koláče, druhý si z tváře odlepil letící ubrousek, a Bruno, majitel podniku, se tak trochu škodolibě zašklebil. Přístavem se prohnal prudký poryv mistralu, krátce zahvízdal v lešenových trubkách, a zase jimi proklouzl pryč.
Michal Josephy
O významné zeleni
„Znám bulvár Saint - Michel, tam jsem včera šel s Marie Claire,“ notuji si v duchu, když procházím pod mohutnými korunami stromů lemujícími opěvovaný pařížský boulevard. Slunce prosvicuje listy, které jsou čerstvě zelené, ale ve vzduchu je cítit, že podzim se pomalu blíží.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 270
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3005x
www.josephy.cz
Seznam rubrik
Oblíbené články
- Nahý ostrov Gavdos-Lidé a Země č. 05/08
- Sloupek ve stylu "talking wise heads":
- Křehcí nadsamci. (Orientace LN)
- Duhové Kapverdy