Zpustlá zem

"To jedeš včas, puszta má ještě barvy! V červenci a srpnu je to pustá, vyprahlá zem," říká mi pan domácí, který pronajímá pokojík se šuplíkem a biblí

, jen o dům dál než v Debrecínu přebýval romanticko - revoluční básník Sandor Petofi. "Říkáte barvy? Ale jaké!"

Na pusté prérii, připomínající klidné, slaměné moře, je věru místa dost. Nové a nekonečné obzory se  vykreslují za kulatými horizonty, ale není kam jít, chůze ztrácí rytmus i algoritmus životních křižovatek i cest.

Člověk  chtě nechtě opouští vyjeté koleje, rachotící vězení, do něhož byl usazen, a ocitá se na volných a opojných planinách nerozumu. 

Slunce i pálinka pálí a vysušuje, a člověk brzy získá pocit, že s sebou flákne, padne na čelo jako dominová kostka, zapadne do bahna, zaroste travou - a vůbec nic se nestane.

"To je gulyáš, pane?" zkouším to po našem maďarčinou. Muž, který si za venkovským domem připravuje kotlíkový "guláš", pouze zavrtí hlavou.

"Takže perkelt...taky nic?" "Počkejte, ale ty barvy! Ta červená - [piroš], snad i [vereš], krev prudká a ohnivá ako mala naša grófka Vereš - totiž Báthorička...""Víš co, synku, já ti nandám, to bude nejlepší," prohlásí čikoš suše a odejde pro tlustou, vypálenou mísu.

 Bylo poledne, venku diktovalo pekelné vedro a suchý, chvějící se vzduch promazávalo jen voňavé sádlo z mangalic.

"Takže lebbencs leves, říkáte, žádný guláš. Tak dobrá," ponořím lžíci do horké rudé transfúze."Pálí jako svině," polknu již v duchu, protože pro mě právě nastává nebe na pusté a placaté zemi...