Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Má milka Tamilka

4. 05. 2016 12:32:50
“DDANGG”, nakopl jsem plechovku, která vydala přesně takový zvuk, jaký může mít jen duté a nevyplněné nedělní odpoledne. Slunce si předvečerem hrálo na schovávanou a oceán se líně vyléval na negombskou pláž.

Seděli jsme s Lalem na břiše lodi nafouknutém jako Jonášova velryba a utloukali čas.

Pokud bych měl toto místo vyznačit na mapě, použil bych obehrané: Hic sunt leones. Na pláži se totiž ve velkém povalovaly plechovky místního piva Lion super strong, v nichž silný nárazový vítr občas vykouzlil metalový riff slide ostrý jako břitva. Jednu z nich držel Lal v ruce, druhou potahoval z cigarety. Nebyl opilý, natož na plech: jeho skelný a nepřítomný, prázdný pohled se vpíjel do mořské dáli. Byl jedním z těch chlápků, jejichž loď života ještě úplně neztroskotala, jen se už hodně dlouho opravovala v přístavu.

Čas zabíjení much

Lalovi mohlo mu být něco kolem pětatřiceti. Vlasy pepř a sůl a tmavá, „moukou poprášená“ kůže. Na místní pláž dojížděl každou neděli z rušného města, kde pracoval na směny u bratra v restauraci a bydlel s matkou, jíž měsíc co měsíc pomáhal splácet drahé nájemné.

Týden co týden byl v jednom kole a tento pravidelný ubíjející cyklus narušoval pouze tím, že si na kole zajel na pláž. Volné dny pro něj byly příslibem odpočinku, relaxace, ale postupně též prázdnotou, kterou nedokázal vyplnit.

Negombo je ‚romba bore‘,“"hrozně nudná díra", říkal Lal, ale možná tím jen ospravedlňoval to, že na pláži popíjel a „zabíjel mouchy“ (výraz používaný namísto „chytání lelků“).

Vedle „zabíjení much plechovkou s pivem“ však na pláži rovněž přemýšlel, jak z toho ven; na žírném obzoru tudíž vyhlížel lepší zítřky a snad i někde v hloubi duše věřil tomu, že se na něm objeví lodě naložené zlatem a drahým kořením.

Lal de Silva byl náplava, která se před staletími vylila na srílanské břehy společně se srdci portugalských námořníků, jimž dal Bůh „za kolébku malou zemi, ale za hrob celý svět“. Bylo to jedno z témat, o němž nechtěl příliš mluvit, ale obecně se slovy zacházel jako se šafránem a raději kreslil prstem do vyhřátého písku.

Na rozdíl od Lala jsem si svůj poslední den na ostrově takto nemaloval. Viděl jsem se odpočívat někde na bílé pláži – a ne sedět na exotickém smetišti a s někým sdílet nudu. Nu což. Lal mi jedním cvaknutím otevřel plechovku a jako dva uzívaní lvi v andropauze jsme sledovali, jak se přístavní molo postupně mění na přehlídkové, korzují po něm svátečně oháknuté páry a občas i nějaká ta samotná nezaháčkovná rybka.

Podívej, támhleta by ušla!“ šťouchnu nenápadně do Lala, „no ta v červeném.“ Po očku sledujeme, jak si srílanská Venuše v mořské pěně lehce nastavené saponáty svlažuje kotníky...

Zkus ji někam pozvat, a příští neděli tady můžete chodit spolu,“ snažím se zvednout náladu člověku, kterému nebylo právě do zpěvu tralala. „Kdyby to bylo tak lehký,” hlesne Lal téměř neslyšně, nahne si piva, sklopí oči a zase na čas oněmí.

Mně se tady líbila jedna Tamilka. Sbírala v Ella na plantážích čaj,“ vypustím sólokapra do toho (v)leklého ticha.

Lal se poprvé jako Sinhálec od srdce zasměje: „To sis nemoh ́ vyhlídnout někoho lepšího? Tuhle podřadnou práci tady nikdo jinej nežli Tamilky nechce dělat!“ Naráží evidentně na potomky „indiánských Tamilů“, kteří v 19. století přišli do horských oblastí Srí Lanky coby „otroci dluhů“, které umořovali tím, že na plantážích sbírali později proslulý cejlonský čaj.

Na chvíli jsem znejistěl a nevěděl jsem, co mu na to odpovědět: „Měla prostě krásný oči. A taky skvělý zuby...“ Lal se zařehtal jako kůň. „Zuby?“

V tu chvíli bych mu asi ani tváří v tvář nevysvětlil, že pro našince mohou být pěkné a zdravé zuby v populaci, kde je má téměř každý zkažené či křivé, silnou devizou ženské krásy.

A navíc....

Mughelle svítily mezi všema čajovníky. Zářily v té zelené záplavě čerstvých opršených lístků – jejichž barva se nedá do smrti zapomenout – jako vyleštěná slonovina. Malá bílá tečka vysoko na úpatí malé Adamovy hory.

Mughella

Jméno okaté a usměvavé Tamilky mi první prozradily její kolegyně, sběračky čaje, které zřejmě hned z našeho prvního rozhovoru poznali, že se mi Mughella s karmínovou tečkou na čele líbí.

Je možné, že jsem to ani neskrýval. Byla to vážně hrozně vtipná holka, házela divokýma očima a občas se poťouchle klukovsky smála. Nemohl jsem si též nepovšimnout jisté „laskavé drsnosti“, která se projevovala škádlením, pošťuchováním, ale i dobíráním.

Sice mi to nebylo vždy příjemné, ale svým způsobem mi to imponovalo. Podobně (škodo) libé interakce však probíhaly i mezi ostatními ženami, ba co víc, těmto zlomyslným „láskyplným krutostem“ byly vystavovány i jejich děti (a to v takové intenzitě, že jsem měl tendenci se jich zastat).

Mughella mi však vysvětlí, že podobnou výchovu Tamilky praktikují a samy ji v mládí podstoupily: „Když se dítě naučí zvládat strádání, zvykne si na ně, snáz se s ním vyrovná a lépe mu bude chutnat sladké ovoce (to, co je v životě příjemné a dobré).

Náš život není lehký a pohodlný, ale nechybí v něm radost. Říkáme, že příliš mnoho smíchu (v dětství – pozn. aut.) přináší příliš mnoho slz (v dospívání a dospělosti).“ Pochopil jsem z toho, že děti jsou tvarovány, ale občas i zaštipovány a zalamovány jako mladé čajové výhonky, což se vzdáleně blížilo našemu pořekadlu „ohýbej stromek, dokud je mlád“.

Slibně se rozvíjející „čajový dýchánek“ přeruší až Mughellin otec, který svým vzezřením bengálského tygra a mačetou zavěšenou u pasu budí přirozený respekt ochránce, který mne vystaví přátelskému, ale důslednému pohovoru, který se týká toho, jakého jsem „náboženství, kasty a rasy“.

Příjemná a milá „scénka s domorodci“, pomyslel jsem si, když čas nazrál a téma rozhovoru se vyčerpalo.

Kradmo jsem se rozloučil a vydal se zpět udusanou pěšinou vedoucí čajovníkovou plantáží. Sestoupil jsem na hlavní cestu a zastavil se v malém hinduistickém chrámu ležícím při jejím okraji. Netuším, zda se mi podařilo něčím urazit „matku deště“ Aariammu, jisté je však to, že po pár kilometrech chůze horskou krajinou se nade mnou semkly temné indigové mraky, ochladilo se a začalo hustě pršet.

Síla zvaná Ampu

Na druhý den ráno se mi všechny předchozí události pořádně rozležely v hlavě, a to doslova. Probudila mě silná bolest ve spáncích a v celém těle jsem cítil únavu, ve které jsem nepoznával běžné nachlazení. Ležel jsem na posteli v hotelu Ella a sbíral sílu na to, abych se mohl za Mughellou znovu vypravit.

Po dlouhé cestě, rozčesávající čajovníková pole horskými hřebeny, se však od stavebních dělníků dozvím, že česačky dostaly od čajové továrny prázdniny.

Namísto nikam nevedoucího hledání se rozhodnu vrátit k převisu, pod nímž jsem zahlédl malou osadu. Výrostci, kteří si před ní hrají s míčem, poznají v náhledu snímku Mughellu a já je následně požádám, zda by ji mohli zavolat.

Zatímco zmizeli v mlze opřené již o první dům, přešlapoval jsem před osadou jako nervózní školák. Tamilka, kterou jsem chtěl „pozvat na čaj“, si dávala na čas, a když asi po dvaceti minutách dorazila, bylo mi jasné, že to její rodina bere poněkud vážněji.

Jakmile odejdeme stranou od dorážejících a zvědavých mladíků a posadíme se na seřezané klády, rozbalí Mughella z vyšívaného šátku „malé pohoštění“. Nezajímá ji však to, zda mi chutná, ale jestli se setkání bude opakovat. „Parrakam,“ opakuje do zblbnutí. „Musí se z toho stát parrakam...“

Co ode mě Mughella požaduje, mi není jasné; teprve až mnohem později pochopím, že pro Tamilku má vztah a anpu (láska – pozn. aut.) cenu pouze v případě, když se z ní stane zvyk, který se opakuje. Teprve upevněný parrakam zajistí to, že se jeden bez druhého cítí nekomfortně a anpu – ona základní energie života – sílí.

Poněkud komplikovanější a obtížně pochopitelnější je tamilský imperativ „o lásce se nemluví“. Anpu se totiž – herakleitovsky řečeno – „ráda skrývá“ a roste spolu s „utajením“. Ten samý princip, který mi možná i díky této hře „na schovávanou“ uniká, funguje i v případě mateřské lásky k dítěti: pokud by matka příliš intenzivně a otevřeně dávala najevo své city a lásku, mohla by dítěti ublížit. Pokud ne přímo, pak prostřednictvím uhranutí či „zlých pohledů“ směřovaných od ostatních členů společenství.

Láska Tamilek je krutopřísežná, a přestože nemám v úmyslu „tužit zvyk“, a po pravdě netuším ani to, že se to ode mne očekává, jsem nucen se do Mughelliny osady ještě jednou vrátit.

Na mé zpáteční cestě se znovu spustí černé provazy deště a mě zachvátí pocit, že do hotelu nedojdu a k ranní únavě se tentokráte přidají i vidiny.

Zvolil jsem kratší cestu a rodina mě bez okolků přijala. Mughella mi uvařila silný čaj a nechala mě v teple přespat. Ačkoliv mám tenhle úsek v paměti zastřený, pamatuju si, jak mě na druhý den přivedli do jakési setmělé čekárny.

Vybavuji si i poloslepou stařenu, která si mě zkoumavě prohlédla. Vířící, hrůzostrašné masky, které mi tančily kolem hlavy, aby vymýtily zlé nemoci a ďábly. Nevím už, zda jsem křičel, cukal s sebou pod silnými elektrošoky anebo spal jako pokojné dítě. Díky bohu se mi po tom všem velmi ulevilo.

Sotva jsem se z nemoci trochu usebral a přišel k sobě, blesklo mi hlavou, že jsem se zdržel více, než bylo zdrávo.

Poděkoval jsem a políbil Mughellu na tvář s vědomím, že už ji nikdy v životě neuvidím.

Lal, který mě celou tu dobu pozorně poslouchal, se již dávno nesmál. Nervózně si na lodi poposedl, jako by seděl na horké plotně. Snad mu i v krku zaskočila kost, protože ze sebe začal něco naléhavého soukat: „Tobě by ji dali – i když nejsi Hindu, to se nebojím, ale jinak tu stále vládnou kasty a jejich povolání. Synovi rybáře lepší holku rodina nedá, i kdyby se na hlavu stavěl. Neměla by se s ním dobře, neuživil by děti."

Lal nerad mluvil, a tak jsem nejen díky nasazení hlasu poznal, že mi právě řekl něco závažného, něco, co ho tížilo na srdci.

Ačkoliv jsme společně „zabíjeli mouchy“ již pár hodin, teprve nyní, když se pláž vylidnila od korzujících párů, jsem si na jeho zatnutém předloktí povšiml vyryté, nepravidelné mřížky, přetržitého svědectví, žiletkou zapsaného protokolu o nešťastné lásce, lásce příliš intenzivní, silné a neopětované, že se nezhojitelně zaryla pod kůži průsvitnou a tenkou tak, že připomínala kopírák.

Už bych to neudělal; je to za mnou," zvedl od země Lal svoje vnímavé a slzami zkropené oči.

Na nic dalšího jsem se neptal.

Seděli jsme s Lalem na břiše lodi nafouknuté jako Jonášova velryba a na pláži se povalovaly plechovky piva Lion super strong, v nichž silný nárazový vítr občas vykouzlil metalový riff slide ostrý jako břitva.

Autor: Michal Josephy | středa 4.5.2016 12:32 | karma článku: 28.57 | přečteno: 4579x

Další články blogera

Michal Josephy

Vězněm kláštera

Uprostřed mrazivé zimní noci léta páně 1824 bylo Klášterní náměstí liduprázdnější než kdy jindy. V husté vánici se vytrácel zvon z nedalekého kostela Narození Panny Marie a drobná dívka, přecházející z domu do domu, se po pár

20.12.2016 v 13:38 | Karma článku: 24.63 | Přečteno: 451 | Diskuse

Michal Josephy

V oku ženy

Vysoko v horách, svažujících se do úrodných údolí etiopského Hararu, žije "kmen" Argobba, jehož ženy mají na poměry světlejší pleť, úzké, elegantní nosy, mandlovitě tvarované oči a jejich vyhlášená krása, které údajně podlehl i ně

5.12.2016 v 9:39 | Karma článku: 31.85 | Přečteno: 3215 | Diskuse

Michal Josephy

Za moře temnoty

Pozdě v noci, kdy všechno kolem utichlo, vylezl na balkon, vzepřel se zápěstími o hrazení a zadíval se do dáli.

2.11.2016 v 12:41 | Karma článku: 26.90 | Přečteno: 522 | Diskuse

Michal Josephy

O Hararu a čarovné moci hyen

„Baby, Jalla, Koti!“ zavolá Abbas do tmy, která střeží hradby Hararu v sedmi posvátných kruzích a poté na čas zmlkne. „Počkej, už to bude,“ utrhnu zuby kus leukoplasti, kterou jsem si k objektivu přidělal malou ruční baterku.

8.9.2016 v 12:38 | Karma článku: 21.02 | Přečteno: 493 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Ján Sliacky

Německá Arriva kvalita pro české pepíky II.

Jízdné čím dále tím dražší, kvalita služby nevalná, konkurenční prostředí ji pozvednout nedokáže ani náhodou. Drobnosti všedních dnů ovlivňující naše, tedy můj určitě, životy. Ne nějaká islámská krize či brexit...

29.3.2017 v 20:34 | Karma článku: 18.49 | Přečteno: 964 | Diskuse

Jan Tichý

Realizace vánočního dárku: užít si jaro!

Dostali jsme vánoční dárek, pobyt v hotelu na pár dní. Od dětí, udělali nám radost. Na konci března došlo na realizaci.

29.3.2017 v 20:09 | Karma článku: 9.86 | Přečteno: 200 | Diskuse

Petr Havránek

Telč a okolí

Telč, město s krásným historickým náměstím, renesančním zámkem či tajemným podzemím. Silné vábení, kterému podléháme i my.

29.3.2017 v 19:00 | Karma článku: 8.31 | Přečteno: 232 | Diskuse

Pavel Liprt

Obříství - rakouský generál Franz von Koller a český skladatel Bedřich Smetana

Obříství je menší obec ležící nedaleko Mělníka v rovinaté polabské krajině. Kdo tudy projíždí, většinou se nezastaví u zdejšího kostela a nezavítá na místní hřbitov, a to je chyba.

29.3.2017 v 16:05 | Karma článku: 12.84 | Přečteno: 248 | Diskuse

Jaromír Hlubek

Filipinska cestomania 4

Řika se, že Česke, ale aji Moravske a Slezske děvuchy su nejpěknějši na světě. To řikame my, bo zme na nich zvykli. Možu trochu srovnávat s Německem, Brytanyju a Šveckem, v tym srovnani je to fakt.

29.3.2017 v 14:07 | Karma článku: 9.70 | Přečteno: 232 | Diskuse
Počet článků 269 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2972

nekulturní antropolog

www.josephy.cz

 

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené články

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.