Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Noční ptáci

30. 06. 2016 12:10:22
„Má vůbec smysl jít spát?“ nadnesu pozdě v noci parťákovi, který se snaží zalézt do své žluté kapsule, aby si nechal zdát o tom, že se mu konečně podaří zprovoznit vestavěný TV – sat a porno s japonskými školačkami.

Lehce s sebou cukne a já i přes dvojitým oknem ztlumený svit nočního Tokia zpozoruju, jak mu na spánku vyběhne jasně konturovaná žilka. „Jak to myslíš?“ obrátí se na mě s nadčasově nechápavým výrazem, který by se více hodil ve chvíli, kdy bych vyžadoval odpověď na nějakou složitou existenciální otázku. „Říkal si přece, že musíme vstát před pátou a jet do Ryogoku...“

„Jo, to musíme,“ opáčí Callum, který za denního světla připomíná ryšavou verzi Jakea Gyllenhaala, a zasekne se v groteskní pohybové sekvenci někde „na půli cesty“ mezi podlahou a obytnou kapsulí v „druhém patře“.

Ačkoliv se příliš neznáme, a každý z nás bojuje s přeletovou nespavostí svým osobitým způsobem, ocitneme se záhy na stejné „théta“ vlně.

Bez dlouhých řečí opustíme hotel a ve stavu, který v příznivém poměru mísí silnou únavu s ještě silnějším nervovým vzrušením slezeme do nedalekého vestibulu metra.

Už dopředu je nám jasné, že se nevydáváme na tah, ani na „cestu“ v tradičním japonském smyslu. Náš noční, stěhovavý přelet z jednoho konce Tokia na druhý je pouhým výsledkem zkratkovitého myšlení. Na místo převalování se a „bdění se zavřenýma očima“ se rozhodneme odjet do Shinjuku, tokijské čtvrti nechvalně proslulé svým pulzujícím a nevyhasínajícím nočním životem.

Víte snad o lepším způsobu, jakým si zkrátit čas do svítání a posléze být mezi prvními v nekonečné frontě na lístky určené na poslední den mistrovství sumó?

Jistě, nejspíš jsme měli jít spát, případně si prosvištět základní fyzikální úlohy, ale to nás v dané situaci ani nenapadne. Vše normální a nepřekračující běžný podnětový pás se zdá být nudným a nevýnosným „ztrácením času“.

„Ginza, skoro až na konečnou," potvrdím úlevně správně zvolenou linku a směr, načež se pohodlně sesuneme do sedačky. Zatím se toho příliš nemění, protože jsme se pouze přesunuli z kapsule do kapsule“. Není to tak velká nadsázka, protože konstrukce vagonu ve větším měřítku skutečně připomíná náš kapsulový bejvák. Zcela postačí, aby přistoupili další lidé, zavřeli se dveře a metro se dalo do pohybu, abychom se na čas uzavřeli do vnitřního světa.

Přestože sdílíme „stejnou skutečnost“, činíme na základě rozdílné zkušenosti a odlišných „vstupních předpokladů“.

Zatímco Callum preferuje osamělý, téměř zenistický pobyt v přírodě, a Tokio je pro něj jen jednou velkou přestupní stanicí, já tíhnu více k městské džungli.

Oba dva nás však do sebe vtáhne ten samý spektákl, jehož jsme v tokijském podzemí stali součástí i oddanými diváky. Vzájemná souhra „vnitřního“ a „vnějšího“ je totiž v japonském myšlení chápána jako navzájem se ovlivňující prostoupení, dynamická vibrace při které se vnější stává vnitřním, podobně jako se v rámci endocytózy vchlípí zevní membrána a stane se součástí nitra.

Náš vagon je z tohoto pohledu jedna velká kapsula, která do sebe rovněž vtahuje i propouští velké „částice“:

K nám do vozu přistupují a vystupují další a další lidé, a my tak poprvé spatříme jindy přísnou etiketou svázané Japonce odvázané. Není to sice žádná velká divočina, ale je patrné, že většina z nich s úlevou odložila korzet své denní, na tělo napsané a dokonale nastudované role.

Kyobashi – Ginzzzaaaa – Shimmmba, slevají se za oknem stanice v jeden proud, v jedno velké řečiště krvinek vznikající za pomoci aglutinace ( stejně jako japonština, aglutinační jazyk). Vnitřkem soupravy protéká chladný a svěže citrónový vzduch (v zásadě příbuzný, ale i odlišný od kovově kyselé, zásadité vůně pařížského metra) a nenuceným způsobem zklidňuje naši mysl.

Příjemnou, téměř zazenovou meditaci přeruší situační kóan, který vyvolá otázku, kdy vlastně Japonci spí (zdá se totiž, že trhají světové rekordy v nespavosti, která trvá ještě od doby babaru keizai, tedy tzv. bublinové ekonomiky). Samozřejmě, není možné si nepovšimnout typických spáčů, kteří to bez problémů zalomí nejen v metru, ale i na veřejném prostoru.

Ačkoliv vím, že tato praktika je společensky tolerována a v zásadě i oceňována (podřimující člověk odevzdal vše práci, kterou žije), nejsem si však zrovna jist, že to samé se vztahuje k pozorování na veřejnosti spících.

Nevím jak Callum, ale já na rovinu přiznám, že se zvláštním zaujetím (byť na krátké okamžiky) pozoruji ve spánku pohroužené a „očima rychle pohybující“.

Zdá se mi totiž, že to není jen tak ledajaký spánek, a svým způsobem mi to nedá spát. Ačkoliv nemám tušení, co se skutečně odehrává za zavřenými víčky, vnímám to jako půvabný a tajuplný stav ne – bytí, stav zastavení a osamocení, kdy se "člověk kolektivu", provázaný s ostatními složitými společenskými vazbami, ponoří do chladné a zasněné říše ticha.

Neméně pozoruhodný je i způsob, jakým se tito spáči - pohroužení do sebe - duchapřítomně useberou, posbírají všechny své upuštěné tablety a mobily, a s největší pravděpodobností vystoupí na správné stanici.

Ne nepodobni počítačům ve stavu hibernace, Japonci svojí prací žijí, pozdě v noci usínají a brzy ráno, ve shodě s tradičními buddhistickými a konfucianistickými cnostmi, zase vstávají. Žije - li v tomto duchu člověk tím, co dělá, jeho tělo, duše a mysl souzní, což je principem „dó“, cesty, i respektovaným znakem společenské váženosti.

Pozorování spících lidí má však i jiná úskalí (kromě rizika porušení společenské etikety), která si včas a bděle neuvědomím.

Takzvané zrcadlové neurony totiž spolehlivě odrazí obraz zívání, usínání i hluboký spánek od pozorovaného a promítnou jej zpátky na vás. Předem netušené možnosti tohoto efektu pak ocení zejména ti, kteří, tak jako já, pár dní nespali. Netvrdím, že jsem viděl poníka chroustat duhu, ale můj "bdělý stav" se začal znatelně kontaminovat spánkem resp. sněním.

"Už tam budeme?" obrátím se krátce na Calluma, a není to projev netrpělivosti, ale "reality check". Chvílemi mám totiž pocit, že jsem vstoupil do hyperreality jako vystřižené z knížek Michia Kaku. Podzemní představení, které jsem do této doby sledoval, se zkrátka změnilo v jakési digitální kabuki ( odvozeno od slova kabuku: "být nezvyklý (mimo - řád - ný)).

"Příští stanici padáme," přivede mě k sobě dobře mířenou ranou do ramene Callum, a já doufám, že mi do hlavy zastrčí i ty správné dráty.

je rozpité indigo a město, které schváceně bliká

tisíce hvězd

rozházených v automatu pačinko

hluboká lesní tůň

i nejzazší vrchol noci

Z chladného, klimatizovaného podzemí vylézáme kousek od módního Studia Alta. Přestože je venku stále horko, stojíme lehce přimraženi a opíráme se o stěnu neonů. Jakmile vstřebáme první dávku ze solárních děl, pustíme se po hlavní tepně, a vezmeme to pro jistotu i napříč.

Shinjuku nás svým způsobem oslňuje, ale je to láska na distanc. Růžovolící Maniko v říši za zrcadlem.

Nevím, jako moc trendy je fuckovat pankáče, které brigádničí jako náhončí bordelů, ale my s Callumem spíše cítíme potřebu se někam uklidit, vyklidnit a stáhnout. Nech se vést touhou a nebuď překvapen, že tě zavede do uličky s poetickým názvem Piss Alley.

Pivo se pro začátek jeví jako ideální nápoj. Natlačíme se do jedné z náleven, ve které se nám, dětem z kapsule, promění dobře známá stísněnost ve funkční společenskou blízkost. Je to osvěživé, protože tentokrát jsme to my, kdo může hodit své společenské role za hlavu (či chcete - li do hajzlu). Nejsme žádní "přírodo - vědci", ale námořníci, a o to jde především. Tady jsme všichni na jedný lodi a netrvá dlouho, než se dáme do řeči s místními štamgasty, kteří si klasicky postěžují na nové pořádky, protože už to halt není, jak to bývalo a do této čtvrti již nechodí hlavně kriminálníci a levné kurvy.

"Tak to je vážně škoda," posteskne si Callum, a přepne na jiný dokumentární kanál. Ženský, který si již stačil uložit do šuplíku "odtažité, chladné a rezervované" (že se nenechají ani vyfotit), jsou zlité pod Takashi Murakamiho obraz, a ani za boha nelze nahmatat ovládač k jejich obvyklé sebekontrole a odměřenému chování.

Tu noc to však není zdaleka poslední obrácení zažitého "obrazu Japonska" vzhůru nohama.

Těsně nad ránem jsme s Callumem v jedné herně třískali do automatu pačinko, což je taková magořina, že by to šlo dělat věčně (nebýt toho, že jsem si musel odskočit).

V prvním patře, kam - nevím proč - zabloudím, spatřím v křesle popíjet naježeného a od pohledu nepříliš sympatického chlápka, se kterým se však chci dát do řeči (snad pro to, že mám rád filmy Takeshiho Kitana).

Ukázkově mlčí, občas mě sjede pohrdavým pohledem, a zkrátka se mu nijak nedokážu dostat pod celoplošně tetovanou kůži (kterou schovává pod župan neboť právě vylezl z jacuzzi).

Mám z něj strach, ale nebojím se, že by mi ublížil. Chvílemi usíná, ale možná taky vůbec nespí. Je to muž z nepředvídatelného polosvěta, nebo spíš spící duch či přízrak světla. Jistě však pochází z jednoho nejstarších císařství, v němž není problém tradičně spojovat pro nás protichůdné věci jako je mír a válka, panenství a násilná pornografie, přirozené a nadpřirozené. Vlastně to nemůže být muž, ale shluk buněk bez morálky, prastarý duch kami žijící v říši hentai, zosobňující to, co je "jiné, mocné, hrůzné a přesahuje to běžné". Rozhodně se neřídí žádnými zákony, bez rozpaků rozdává krásu i bolest, a jediné, o co ve své estetické etice usiluje, je celkový soulad.

Život je v jeho pojetí rozvlněný pruh měňavé, modré látky, v němž se slévají nejrůznější odstíny modře spolu s jejími protiklady a vytvářejí jedno velké, živoucí kontinuum. Střídavá dvojakost, stálá obojakost, odchylky a otazníky, a to vše v bezpočtu nejrůznějších obměn...

"Vstávej, brácho," drbnu nad ránem pěstí do Calluma, "říkal si přece, že musíme vstát před pátou a jet do Ryogoku".

"Jo, jasně," opouštíme rozhodně vestibul metra a když venku v lehké závrati zakloníme hlavu, ozve se dozvuk cinkotu o sebe bouchajících ocelových kuliček.

Prudký nápor světla, které se vyvalí na cílové stanici, sice důvěrně obejme ranní mlhu, ale bolestivě sevře naše pulzující spánky.

Asi to není zrovna ideální "probuzení" (satori), které vrhne jasné a zřetelné světlo na celý náš život, ale nám je to v téhle chvíli celkem jedno.

Rozednilo se, nový den právě začíná.

Autor: Michal Josephy | čtvrtek 30.6.2016 12:10 | karma článku: 37.37 | přečteno: 8870x

Další články blogera

Michal Josephy

Indiánský běh

Nikdy, ale opravdu nikdy jsem neviděl přehlídku tolika prapodivných běžeckých stylů jako na bombajské Marine Drive.

27.4.2017 v 11:57 | Karma článku: 18.62 | Přečteno: 418 | Diskuse

Michal Josephy

Vězněm kláštera

Uprostřed mrazivé zimní noci léta páně 1824 bylo Klášterní náměstí liduprázdnější než kdy jindy. V husté vánici se vytrácel zvon z nedalekého kostela Narození Panny Marie a drobná dívka, přecházející z domu do domu, se po pár

20.12.2016 v 13:38 | Karma článku: 24.94 | Přečteno: 495 | Diskuse

Michal Josephy

V oku ženy

Vysoko v horách, svažujících se do úrodných údolí etiopského Hararu, žije "kmen" Argobba, jehož ženy mají na poměry světlejší pleť, úzké, elegantní nosy, mandlovitě tvarované oči a jejich vyhlášená krása, které údajně podlehl i ně

5.12.2016 v 9:39 | Karma článku: 31.92 | Přečteno: 3263 | Diskuse

Michal Josephy

Za moře temnoty

Pozdě v noci, kdy všechno kolem utichlo, vylezl na balkon, vzepřel se zápěstími o hrazení a zadíval se do dáli.

2.11.2016 v 12:41 | Karma článku: 26.90 | Přečteno: 548 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Ilona Ubryová

Hledání Pravdy

Hledání Pravdy není věc jednoduchá. Stoupá se k ní strmě vzhůru. Než před ní ale člověk stane, je třeba nejdřív najít kouzelný Džbán, nahlédnout, zda neukrývá poklad a putovat dál.

20.7.2017 v 15:54 | Karma článku: 3.59 | Přečteno: 90 | Diskuse

Jana Schlitzová

Přehrada Nechranice - nejenom Windsurfing

Nechranice - nejdelší hráz ve Střední Evropě. Kempy nám trochu připomínaly dobu dávno minulou, poslepované chatky, přestavované a dotvořené karavany.

20.7.2017 v 9:32 | Karma článku: 11.67 | Přečteno: 343 | Diskuse

Jaroslav Babel

Zpráva o Velké cestě (10.)

U čtení následujících řádků vítám známé i náhodné zabloudivší. Koneckonců, cesta je někdy i o bloudění. Přináší však občas i příhody zábavné, někdy očekávané, někdy naopak. Sbírkou toho všeho může být následující povídání.

19.7.2017 v 13:08 | Karma článku: 6.03 | Přečteno: 161 | Diskuse

Milan Zajíc

Duševní orgasmus ....

Každý den není posvícení, nebo spíše každý den není hezký duševní orgasmus. Aby člověk měl hezký zážitek, tak pro to něco musí udělat, já nejčastěji šlapu ....... na kole ;)

19.7.2017 v 13:07 | Karma článku: 9.96 | Přečteno: 303 | Diskuse

Vladimír Hauk

Táta v říši středu 1 - Rozsypaný čaj nebo vlnovky pozpátku. První den v Číně

Malý krůček kupředu, velký skok pro lidstvo. Aneb, nečůrejte nám na podlahu. První čínský a zároveň na dlouho poslední srozumitelný nápis. Tabulka nad pisoárem vybízela pány, aby při své potřebě přistoupili blíže a nečůrali na zem

19.7.2017 v 6:57 | Karma článku: 17.86 | Přečteno: 466 | Diskuse
Počet článků 270 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2966

nekulturní antropolog

www.josephy.cz

 

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené články

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.