Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zelený Buick Roadmaster

21. 04. 2016 13:33:09
se vymotal ze sítě ulic starého města, protáhl se ucpaným Vedadem a zařadil se do rychlého pruhu na Avenidě de la Independencia. Zvuk, který jsem zachytil v kabině vozu, byl rozechvělý nárazy horkého vzduchu, prskal a chrčel jako

dopálená kočka nebo špatně připojený mikrofon. Šofer povytáhl okno, naklonil se přes volant, a léta praktikovaným grifem si připálil zpola vyklepanou cigaretu. Dlouze a požitkářsky natáhl štiplavý a nefiltrovaný kouř do plic a zbytek Populárek v nevzhledně pomačkaném obalu nabídl i svému spolujezdci.

Havana rychle mizela z očí. Odlétala od čelního skla jako hejno papoušků vyplašené střelbou ze vzduchovky. Prchavě rtuťovité dojmy, které po sobě ve zrakovém centru mozku zanechávala, se podobaly ledabylým a sotva ulpývajícím kapkám americké retuše nanášející líbivý přelud, obzor rozechvělé utopie.

Nemusíš chvátat,“ brzdím příliš rozjetého řidiče, „mám dost času.“ „Ta bien,“ odvětí, pohodlně se sesune do sedačky a na plné koule osolí retro hit Glorie Estefan: Turn the Beat Around. Moji podmračenou tvář náhle rozjasní úsměv, který se vzápětí stáhne lehkou ironií. Jakmile se však letmým pohledem ujistím, že to myslí vážně, poddám se devadesátkové náladě a nenuceně si vystrčím loket ze staženého okna: „ Turn the beat around, love to hear percussion, turn in upside down...“

Zelený Buick, do něhož si mezitím přisedl celý orchestr Miami Sound Machine, se pomalu ale jistě přibližuje k mezinárodnímu letišti.

Přestože cítím, jak se mi plnou vahou o předloktí opírá polední slunce, uvnitř vozu nesedím. Aby se neřeklo, průběžně udržuji konverzaci, ale větší částí své bytosti bloudím v ulicích staré Havany, kde v prostoru rozlehlé přítomnosti - někde mezi Acostou a Lamparillou - potkávám živé mrtvé ze včerejší noci.

Objeví se a hned zas zmizí, a spolu s nimi i potutelné úsměvy a unavené oči se zbytky bílé maskary schované za slunečními brýlemi. Já však jejich „skutečné tváře“ poznávám stejně spolehlivě jako nezaměnitelnou vůni papáje, benzínu, laciných deodorantů, zatuchlé vlhkosti, psí moči a robustního kouře z doutníků, která je nasáklá v ulicích staré Havany.

Zatímco se ještě po půlnoci svíjeli v katatonických křečích, nyní, pár hodin poté, vedou dítě do školky, svorně pracují či se naopak vykecávají na obrubníku. Duch mrtvých, který s nimi házel o stěny, nemilosrdně je vláčel po podlaze a projel jejich páteř škubajícím se výbojem elektrického úhoře, opustil jejich těla spolu s přebytečnými slinami odkapávajícími z koutků v podobě husté, našlehané pěny.

Babalu ayé! myslel jsem, že už se mnou jen tak něco neotřese! Myslel jsem, že už jsem toho zažil viděl dost. Noc před odjezdem mě však do sebe úzkým, zvukovod připomínajícím otvorem, vtáhl zvuk bataa; chvějící se a kohoutí krví potřísněné membrány bubnů provázející„rituálem mrtvých“, Toque de los Muertos.

Nepamatuji se přesně, jak dlouho jsem vydržel stát „pevně na zemi“ v pozici nezasvěceného pozorovatele, nežli se mě zmocnil nadosobní vír mocné, neznámé energie. Nezapomenu naopak na "svěcenou vodu" chuti rumu prýštícího z jejích úst, nasládlou horkost jejího jazyka, nezapomenu na voskově ohebné a přitom toporné postavy vcházející za opory do ulic noční Havany, a na to, jak klečím v kaluži potáhnuté šmouhami petroleje, klaním se bohům Santeríe a hřbetem ruky chráním plamen svíčky, aby nezhasl.

Na, vem si ještě jednu, “ máchne mi před obličejem krabičkou cigaret řidič Eduardo a vzápětí spustí proud vulgárních nadávek na projíždějící „neschopné řidiče“ , který na čas rozptýlí temné a shlukující se obrazy plující v mé mysli.

Papež už odjel, amigo?“ narážím na jeho tu – puta – madre kletí a v druhém plánu i na dějinně přelomovou chvíli, kdy po něm na Kubu přijedou Obama a Jagger , zkompletují „tříkrálovou“ partu velvyslanců Západu, a příliv amerických turistů promění "starou dobrou Kubu" na Cancún s pořadovým číslem dvě.

Mne přitom potěšilo, že jsem i napřesrok našel vše na svém místě: výpary, vůně, zvuky, barvy, roky neopravené díry, jámy a rigoly, stánek s rychlým občerstvením, neodmyslitelnou kapkou guajávové šťávy v plném výstřihu paní Elisy i pokoj s modrým balkónem, který si kvůli levné ceně a výhledu k nezaplacení pronajímám na Calle Habana.

Eduardův bratranec, „Švihák Pepé“, obývající stejné podlaží, dosud neshodil ten směšný knírek, a jeho máti o něm nepřestala tvrdit, že je „loco“, švihlej, což nelze brát tak úplně vážně, protože to o sobě tvrdí všichni Kubánci.

Ne zcela normálně si naopak připadám já, protože jsem si nikdy nepřipustil, že mě přemůže touha po známém. Namísto toho, abych pokračoval v tradici „objevování neznámého“, navštěvuji „staré známé“, udržuji glokální sousedské stavy a navazuji na životní příběhy tam, kde jsem minule skončil.

Téměř poslepu klepu na dveře zeleného „casa particular“ a otevírá mi rozesmátá Jacynthe s vypracovanými, ale zároveň lehce oplácanými stehny obtaženými v džínových kraťasech. Před rokem mě v Trinidadu utáhla na byt na „langustu po kreolsku“, která byla stejně jako ona sama „muy rica“, k sežrání (a díky tomu jsem si konečně dokázal odpovědět na poněkud mystickou otázku antropologa Batesona, jenž se studentů ptal na to, co spojuje kraba s langustou, orchidej s petrklíčem, všechny čtyři se mnou a mne s vámi).

„Luxus“ mé dovolené s „plnou penzí“ však spočíval především tom, že mi bylo dovoleno vrátit se v čase na „ostrovy blaženosti“, které vlnobití středověké imaginace postupně odsouvalo stále více na Západ. Nový svět, u jehož antilských břehů zakotvil Kolumbus, měl v očích Evropanů "od počátku času" utopický rozměr. Představoval znovu nalezený ráj, prostor zabydlený bytostmi "v ryzím stavu", kam lze projektovat naděje, nesplněné sny a neuskutečněné ideály. A také měl k dispozici čas, který běží „od nuly“ a umožňuje tak „znovu – objevit“ a nově zpracovat starozákonní, starořecké a středověké mýty.

„Gloria ještě zpívá? Už jsem o ní dlouho neslyšel,...“ obrátím se na řidiče poté, co dozní šlágr havanské rodačky. Žije v Miami, ale zpívá, a furt je skvělá,“ ujistí mě Pepého bratranec. Nejspíš ji trochu glorifikuje, protože pro „obyčejné Kubánce“ je uctívanou ikonou, zosobněním úspěchu a jeho dosud živoucím příkladem.

Hermano, no es fácil,“ (brácho, není to (tady) snadný) přehodí řidič desku a na dvě tři sekundy se dramaticky odmlčí. Vím přesně, co bude následovat, ale nedovolil bych si říci, že je to ohrané téma. Touto „předmluvou“ se na Kubě obvykle roztáčí lamentování na nesnadný život, a setkal jsem se s ní na nárožích, v každodenním prohazování slov, ale i v rámci modliteb k Panně Marii Slitovné v Cobre či k černé Yemayé v Regle...

Pochopil jsem, že jde o pokračování společenské konverzace, která následuje po obligátním „jak se máš“, a smyslem toho všeho není samoúčelné stěžování, ale spíše uvolněné „sdílení problému“, hledání východisek a tvůrčích cest. I přesto, a nebo právě proto, utnu téma ještě v zárodku.

Sám mám momentálně prachy tak akorát na taxík a nechce se mi předstírat „autentickou spoluúčast“ přikyvováním v rytmu Glorie (in excelso). Eduarda tohle nespolečenské rouhání evidentně vyvede z míry a nejspíše si pomyslí, že jsem arogantní hlupák. Přesně ten typ, který se ani nepokusil odštípnout nablýskanou metalízu americké káry, v níž si vozí zadek, aby nahlédl život „v reálných barvách“, bez turistického pozlátka.

Na to, abych ho přesvědčoval o opaku, není čas a ani vhodná chvíle. Nejspíš by se mi to ani nepovedlo, ale musel bych být opravdu slepý, abych přehlédl skutečnost, že pokusy uskutečnit „vysněnou republiku“, která by spočívala na rovnější spravedlnosti, lépe pochopené svobodě a rovnoměrně rozděleném štěstí mezi lidmi, očividně selhaly.

Zároveň jsem si však všiml toho, že existenční nutnost improvizovat, překonávat překážky a stráze ve výsledku málokdy plodí život jalový, tupý a prázdný.

Pohodlné vegetování má vždycky blíže k zahnívání nežli k růstu nových vývojových možností, což se týká i forem úniků z horečné, stereotypní a frustrující každodennosti.

Kuba je svou podstatou trans – kulturní: přesazuje a zároveň přesahuje naplavené kulturní výhonky, což se zdaleka netýká jen náboženského synkretismu, v jehož rámci dochází k „soudružení a souložení“ katolické sv. Barbary s živelným yorubským Changém. V karibském areálu rovněž došlo k „zázračnému setkání“ socialistického realismu a surrealismu, které na nedalekých frankofonních ostrovech stvořilo předobraz "literatury zázračné skutečnosti“ (pozdějšího magického realismu).

I proto se mohou „sny o návratu do vlasti s miss karibské oblasti“ zhmotnit na liduprázdném a pompézně ošuntělém malecónu zaplivané Gibary, která se přiživuje na pověsti Kolumbova prvního kotviště na březích Kuby.

Betonové, monotónní, opakující se pásmo každodennosti jakoby nutilo člověka snít, tu a tam si něco přimyslet, a udělat z nesmyslného ničeho smysluplné něco. I za cenu toho, že v rozpadlé a opuštěné tovární hale půvabné květy nerostou...

„Tak jsme tady,“ přizastavuje řidič u obrubníku odletové haly a vrací mě zpátky do reality, zpátky na zem. „Ok. Kolik to dělá. Pětadvacet?“ „Jako vždycky, amigo.“ Zpět hledím nehledět, vybaví se mi název rozhovoru, v němž mi kdysi o Kubě vyprávěla Zuzana Navarová, a za tím, co jsem prožil, rozhodně zabouchnu dveře. “Sbohem, Eduardo.„Hasta la próxima,“ na viděnou příště.

Autor: Michal Josephy | čtvrtek 21.4.2016 13:33 | karma článku: 27.11 | přečteno: 1185x

Další články blogera

Michal Josephy

Azore, ke mně!

„Pojďte dál,“ pověsí se na těžké dřevěné dveře mladá a drobná senhora. „Jí si nevšímejte,“ mávne rukou nad dorážejícím štěnětem, které mi laškovně okusuje lýtka. „Je to ještě tele, dělá jak praštěná.“

7.9.2017 v 12:33 | Karma článku: 19.49 | Přečteno: 1507 | Diskuse

Michal Josephy

Indiánský běh

Nikdy, ale opravdu nikdy jsem neviděl přehlídku tolika prapodivných běžeckých stylů jako na bombajské Marine Drive.

27.4.2017 v 11:57 | Karma článku: 19.53 | Přečteno: 485 | Diskuse

Michal Josephy

Vězněm kláštera

Uprostřed mrazivé zimní noci léta páně 1824 bylo Klášterní náměstí liduprázdnější než kdy jindy. V husté vánici se vytrácel zvon z nedalekého kostela Narození Panny Marie a drobná dívka, přecházející z domu do domu, se po pár

20.12.2016 v 13:38 | Karma článku: 25.65 | Přečteno: 530 | Diskuse

Michal Josephy

V oku ženy

Vysoko v horách, svažujících se do úrodných údolí etiopského Hararu, žije "kmen" Argobba, jehož ženy mají na poměry světlejší pleť, úzké, elegantní nosy, mandlovitě tvarované oči a jejich vyhlášená krása, které údajně podlehl i ně

5.12.2016 v 9:39 | Karma článku: 31.92 | Přečteno: 3326 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Miroslav Hruška

Netradiční květnový výlet do Polska aneb Polsko (rychlo)vlakem i letadlem - díl druhý

V prvním díle této dvojdílné reportáže jsem s mým kamarádem zkoumal dopravní zajímavosti Katovic. Na závěr jsme se přesunuli polským Pendolinem do Varšavy. V tomto dílu tedy prozkoumáme Varšavu a také se proletíme letadlem ...

17.11.2017 v 13:10 | Karma článku: 9.76 | Přečteno: 247 | Diskuse

Regina Karasová

Boubín

S manželem si vyjet na cesty znamená obvykle malý turistický horror .. a nejinak tomu bylo i tentokrát, asi před měsícem, týden po vichřici Herwart, při výletu na vrch Boubín a stejnojmenný prales .

17.11.2017 v 11:12 | Karma článku: 13.32 | Přečteno: 229 | Diskuse

Jan Vaverka

Baskicko – 7. Díl: Co navštívit na cestě do Baskicka - Německo

V příštích třech dílech bych se rád zmínil o několika lokalitách, které nejsou tak zprofanované, ale dle mého soudu rozhodně za návštěvu stojí. Začnu od Německa.

17.11.2017 v 8:20 | Karma článku: 12.23 | Přečteno: 182 | Diskuse

Michal Dokoupil

V oáze Hedvábné stezky

Stejně jako po celá tisíciletí karavany Hedvábné stezky, i my jsme na naší cestě Čínou zastavovali v pouštních oázách, abychom se osvěžili po dlouhých kilometrech strávených v písečné krajině.

16.11.2017 v 16:00 | Karma článku: 9.12 | Přečteno: 187 | Diskuse

Petra Brabencová

Benátská ,,socka"

Vaporetto, je vlastně takový vodní autobus - až na to, že je to loď! Má několik linek a kdo je v Benátkách poprvé má pocit, že je to složitější než metro v New Yorku.

16.11.2017 v 10:24 | Karma článku: 10.60 | Přečteno: 433 | Diskuse


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.