Jsem nula

17. 05. 2016 12:33:51
„Pojď za mnou,“mávne rukou dívka balancující na hraně vysokého obrubníku a jedním plavným pohybem najde ztracenou rovnováhu. Na chvíli zaváhám, protože si nejsem jistý, že jde o nejlepší možný způsob, jakým si můžu zvrtnout kotník

, ale nakonec se vydám stejnou, poněkud neortodoxní cestou ke chrámu San Benito, abych poděkoval pánubohu, že jsem se vyhnul všudypřítomným slepičincům.

Domnívám se, že tento „malý zázrak“ ocení i paní domu, jejíž casita má být s chrámem propojena tajným, bočním vchodem.

Díky rychlému přechodu ze světla do tmy nevidím důvod, proč své průvodkyni nevěřit, a tak ji téměř se slepou důvěrou následuji. Největší překážka na této „duchovní cestě“ se nachází hned na jejím začátku (jde o závěs z dřevěných, tak trochu omatlaných korálků, z něhož mám, ač přesně nevím proč, trochu fobii).

Již za dalším prahem však následuje úzká a příjemně chladivá kameninová chodba, kterou se rozhodnu přejít bosý. Pouhých pár kroků vede ke zklidnění, vyvážení frénu a také k ochlazení touhy, která je sice hybným činidlem, ale zároveň ji nelze svévolně a situačně vyložit jako „hříšné natahování ruky po něčem“, co se před vámi svůdně pohybuje.

Můj původní motiv, který doprovázel všechny mé několikakilometrové poutě do čtvrtě Martí, byl ostatně založen na vzrušení zcela jiného typu: zvědavosti zesílené principem „tajné komnaty“ (která pro svou nedostupnost a vnější nenápadnost určitě skrývá hotové poklady).

Na „nebeskou bránu“ (v tomto případě spíše připomínající vrata venkovského koloniálu) jsem klepal opakovaně, ale neměl jsem štěstí, protože pokaždé bylo zamčeno a nenaskytl se mi žádný legální způsob, jenž by mi umožnil se do posvátného chrámu Santeríe dostat.

Teprve nyní, díky ochotné holce ze sousedství, která se po obrubníku procházela s lehkostí tarotového Blázna balancujícího „nad propastí“, bylo mé „volání“ zřejmě vyslyšeno a vyšlo mi v ústrety zcela stylově: tou nejméně pravděpodobnou cestou.

Nechci to však zakřiknout, protože teprve musím projít nejen podél yorubských a spiritistických idolů, ale též ostrým a nekompromisním zrakem téměř nevidoucí santery, která mě očekává na konci chodby, zapřena o své pravnuky.

Chci tím vším jen říci, že jsem si to vážně moc přál, a udělal jsem maximum, abych se dovnitř chrámu podíval...

A teď, když konečně stojím vevnitř, postupně obeznávám, že v samotné svatyni není vlastně vůbec nic. Je to jen prázdná místnost, nahrubo omítnutý kvádr, který vyplňuje ostré bílé světlo. Světlo a prach, stříbrné a zlaté třpytky, poletující kolem jako rozdrolené a obnošené metalické legíny.

Všechna ta prázdnota kolem mi zprvu přijde značně nekomfortní a nesmyslu - plná. Dokonce ani pocit duchovního přístavu či domova, který od dětství hledám, se s pomocí svaté Barborky, přikrčené v koutě, nedostaví.

Jakmile se však vzdám své identity, oprostím se od jakéhokoliv očekávání i retencí minulosti, rozhostí se ve mně až „nadpozemský“ klid a vyrovnanost pocházející z toho nejúčinnějšího „nebeského trankvilizéru“, který však dosud neprošel dvojitě – slepou klinickou studií.

Všechny ty oddělené epizody života, které za normálních okolností nedokážu spojit, se smysluplně slijí do přepáleného světla v tomhle nanicovatém prostoru.

Připadám si, jako bych po celou tu dobu, co jsem "na cestě , lopotně pronikal do hloubek a niter světa, abych nakonec seznal, že ona melvillovská „centrální místnost“, kterou obývá „duše světa“, je jedno velké nesmírné prázdno, obkroužené ještě větší nulou.

A skutečně, jak se tak dívám kolem a kolem, není tu nic, co by se i přes ten nejvíc hipsta - insta filtr dalo osázet motivačním citátem, sloganovitým háelpéčkem, karamelizovat popraškem duchovna, a zařadit do Světa úspěšných.

Prostě jen stojím uprostřed prázdného, omláceného prostoru plného stříbrného, drolícího se světla.

Jsem nic. Jsem nula. Ale v tu chvíli není nic víc.

Autor: Michal Josephy | úterý 17.5.2016 12:33 | karma článku: 31.32 | přečteno: 3063x

Další články blogera

Michal Josephy

Zpustlá zem

"To jedeš včas, puszta má ještě barvy! V červenci a srpnu je to pustá, vyprahlá zem," říká mi pan domácí, který pronajímá pokojík se šuplíkem a biblí

22.6.2018 v 13:12 | Karma článku: 19.70 | Přečteno: 621 | Diskuse

Michal Josephy

Azore, ke mně!

„Pojďte dál,“ pověsí se na těžké dřevěné dveře mladá a drobná senhora. „Jí si nevšímejte,“ mávne rukou nad dorážejícím štěnětem, které mi laškovně okusuje lýtka. „Je to ještě tele, dělá jak praštěná.“

7.9.2017 v 12:33 | Karma článku: 20.68 | Přečteno: 1629 | Diskuse

Michal Josephy

Indiánský běh

Nikdy, ale opravdu nikdy jsem neviděl přehlídku tolika prapodivných běžeckých stylů jako na bombajské Marine Drive.

27.4.2017 v 11:57 | Karma článku: 20.42 | Přečteno: 582 | Diskuse

Michal Josephy

Vězněm kláštera

Uprostřed mrazivé zimní noci léta páně 1824 bylo Klášterní náměstí liduprázdnější než kdy jindy. V husté vánici se vytrácel zvon z nedalekého kostela Narození Panny Marie a drobná dívka, přecházející z domu do domu, se po pár

20.12.2016 v 13:38 | Karma článku: 25.81 | Přečteno: 565 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Mirek Matyáš

Tesla by se divil …

... co všechno se dá koupit pod jeho jménem. Gramofony, rádia, žárovky, LEDky, tranzistory, reproduktory, kondenzátory, zabezpečovací systémy, mikrovlnné spoje, střešní tašky, bateriová úložiště, auta a dokonce i energy savery.

18.2.2019 v 9:10 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 1562 | Diskuse

Libor Čermák

Pěší výlet přes Prosecké skály

Současné drobné oteplení mne vyhnalo ven. Vydal jsem se na výlet z Libně přes Prosecké skály do Kobylis. A navštívil přitom jak hezká místa v přírodě, tak i tři významná místa spojená s 2. světovou válkou.

17.2.2019 v 18:34 | Karma článku: 14.47 | Přečteno: 325 |

Michael Pálka

Štrapáce vlakem z Mongolska do socialistické Moskvy, a do socialistického Ćeskoslovenska.

Rusové by řekli"mnogo let tomu nazad", ba pravda. Je to mnoho let, vzpomínky ale, byť poněkud omšelé, zůstávají.

17.2.2019 v 12:03 | Karma článku: 23.64 | Přečteno: 671 | Diskuse

Jana Merunková

Výlet do New Yorku

Loni jsme se s Miladou vydaly na pár dní za velkou louži. Text jsou vlastně emaily, které jsem psala svým rodičům. Četlo je i pár známých a vyhecovali mě vydat je jako cestovatelskou povídku na blogu. Tak tady je...

16.2.2019 v 16:33 | Karma článku: 17.69 | Přečteno: 704 | Diskuse

Miloslava Cejpková

Kdo se bojí do Indie, může zkusit Srí Lanku

- zaslechla jsem v rádiu slova zkušeného cestovatele. O Indii bych ani náhodou neuvažovala, ale takový Cejlon na přelomu února a března je bezvadný nápad. A tak se naše dámská dvojka rozhodla

15.2.2019 v 13:11 | Karma článku: 20.39 | Přečteno: 552 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz