Ďáblův avokád

Toho dědka jsem vážně neměl rád. Sedával  v rohu,  na  pomezí světla a stínu,  a kdyby se občas ve slunci nezableskl řád, který měl připíchnutý na prsou, nebyla by jeho urostlá postava téměř vidět. Občas  vstal, něco  nesrozumitelného si zabrblal pod vousy,  popošel loubím ke svým knihám, oprášil jim hřbety  a zase si sednul na ten svůj posed, odkud nepozorovaně pozoroval dění na náměstí Terreiro do Paco.

<p style="text-align: justify;"